Obec Újezd

První zmínka o Újezdu je z roku 1399, kdy neznámý písař zapsal do knihy zvané Librierectionum, že v dědině "Oujezd čtyř  konšelů" žil Václav Konšelův, který přiznává placení desátků  z popluží kostelu v Cerhovicích. Tento údaj se nachází ve 13.  svazku na straně 93 zmíněného církevního dokladu. Kniha  Librierectionum je uložena ve státním archivu při Kanceláři  prezidenta republiky. Staročeské pojmenování Oujezd označovalo kus země. Vzniklo  tak, že před tím, než někdo mohl dostat od vrchnosti pozemek,  muselo několik jezdců v určitém čase odjet na ono místo a hranice  pozemků se stanovily podle toho, kolik toho ujeli. To se potom  nazývalo Újezdem. V Čechách se údajně nachází 28 Újezdů, 58 obcí má ve svém  názvu Újezd doplněný nějakým přídavným jménem. Dále se můžeme  setkat s 28 Újezdci a s deseti variantami tohoto jména.

 Naše obec se po svém založení jmenovala "Újezd čtyř  konšelů", později se psala jako Dluhy Vgezd , Dlouhy Augezd a snad  i jinak. Od prvního jména " Újezd čtyř konšelů " se dá odvodit, že  ves byla založena po 12. století, kdy správu měst už vedly  konšelské sbory a některý český panovník daroval čtyřem bratrským  konšelům za určité zásluhy či prokázané služby jižní část  královského pozemku jinak náležejícího k hradu Žebráku. V historii  tohoto hradu je uváděn " Újezd čtyř konšelů " mezi dědinami, které  byly povinny sloužit tomuto vrchnostenskému uspořádání.  V době založení " Újezda čtyř konšelů " lze vyvodit obraz,  že tu byly vybudovány čtyři dvorce neznámých konšelů. Blízko nich  vedla cesta, která spojovala zemskou stezku s Komárovem a hradem  Valdekem. Dvorce vznikly v prostoru, kde se nyní nachází Permanova  usedlost, Lukešův, Štychův, Moutelíkův, Matějkův, Hoškův,  Voříškův, Jeřábkův a Stojcův rodinný dům. Hlavním důvodem založení  dvorců byl také výskyt silného na povrch vyvěrajícího pramene,  který sloužil potřebám obyvatelů dvorců i napájení domácího  zvířectva.  

O založení Újezda je tu i jeden nepřímý důkaz. Jde  o nahodilý nález stříbrných mincí v roce 1909 v opuštěném lomu "Na  Dobrové".Šlo o denáry z ll. století. Byly to mince dosti vzácné.  Pravděpodobně je zde zakopal jeden z usedlíků z obavy před  zničením. Doba vzniku denárů dokládá existenci naší obce.  Jak již bylo uvedeno, Újezd náležel v době svého založení ke  hradu Žebráku. Se změnou držitelů tohoto hradu měnil i Újezd své  pány. Tehdy - stalo se to roku l487 byl poprvé částečně Újezd  odtržen od točníckého panství. Šlechtic Krištof z Gutštejna ....   přejal do správy Točník a promrhal jej prostopášným životem  a nákladnými cestami po Čechách, Uhrách a Bavorsku. Aby kryl tyto  náklady, zastavil dědiny Tlustici, Olešnou a lidi z Újezda povinné  pěší robotou, Rpety a Jivinu panu Kunatu Pešíkovi z Komárova,  který v té době rozšiřoval hutě a sháněl dělníky. Tato zástava trvala asi do roku 1509, neboť Krištof pro  násilnické kousky byl donucen vydat točnícké panství opět králi za  nepatrnou náhradu.Újezd byl vrácen se všemi lidmi opět pod  královskou korouhev. Téhož roku byl dán Újezd králem i s jinými  dědinami a hradem Valdekem Kunatu Pešíkovi z Komárova. Některý z jeho potomků, pravděpodobně Jiří z Valdeka,  proslulý svou zbožností, věnoval všechny důchody plynoucí z dědiny  Újezd klášteru ve Sv. Dobrotivé. 

Teprve roku 1591 Ladislav z Lobkovic, držitel hradu Zbiroha,  koupil dobrotivský klášter a některé dědiny od zchudlého Viléma  Zajíce z Valdeka. Mezi těmito dědinami byl uveden také Dlouhý Újezd, prvně tak  jmenovaný a tak i do zemských desek zapsaný. Zbirožské panství  bylo roku 1594 přičleněno k české koruně, neboť Lobkovicové,  Ladislav starší a Jiří, upadli v nemilost císaře Rudolfa II pro  dvorní pletky a pozbyli tak všech svých statků. Tím se Újezd  dostává pod zemskou vrchnost. Ale ne na dlouho. Roku 1611 prodává císař Rudolf II. obec Újezd i pustou ves  Doubravici Dorotě Říčanské, manželce Jana Litvína z Říčan,  majitelce hořovického panství. Dorota Říčanská zapůjčila Rudolfu  II dne 7.7.1608 jistou částku peněz, které si z opatrnosti dala  zapsat do zemských desek, a tak i pojistit. Císař pak podle  trhového kvaterna v pondělí po Nanebevstoupení Páně r. 1611 prodal  za 10.000 kop míšenských ves Tlustici, Zaluží, Újezd, pustou ves  Doubravici, vše k žebráckému a točníckému panství náležející, tj.  s pěšími lidmi, koňskými potahy, stálými platy a povinnostmi,  které byli poddaní lidé z těchto vesnic nuceni odvádět. Dále  k tomu náležely pole, luka, zahrady, potoky, lesy a k tomu  náležející příslušenství, tak jak to císař měl v užívání.

Roku 1618 se Jan zúčastnil stavovského odboje. Odboj byl  potlačen a všechny statky šlechtice a jeho manželky byly zabaveny  a roku 1623 prodány Marii Eusebii, hraběnce z Martinic,  prostřednictvím jejího manžela Jaroslava, bývalého místodržitele  a v té době říšského hraběte a dvorského maršálka. Od té doby  zůstává Újezd při hořovickém panství spolu s obcemi Hořovice,  Velkoá Víska, Tihava, Kotopeky, Otmiče, Třenice, Komárov, Hvozdec,  Mrtníke, Podluhy, Malá Víska a Osek. Marie Eusebie hraběnka z Martinic, horlivá katolička, dbala  na to, aby i její panství bylo očištěno od kacířství, tj. od  českých bratří, utrakvistů, luteránů. Snažila se o to, aby její  poddaní se vrátili do lůna katolické církve. Kněžím, které sem hraběnka povolala, lidé nerozuměli.  Přijali sice katolickou víru, poněvadž se jim to poručilo, ale  zůstávali lhostejní. Všem těm, kteří se přidali na stranu  katolíků, byla hraběnka zvlášť nakloněna. Mezi takovými věřícími  byl také újezdský rychtář Vaníček (žijící na usedlosti, jíž se dnes říká Permanovic statek). Hraběnka nejen že mu rychtářství  ponechala, dluh mu odpustila, ale i syna Vitouše spolu s několika  dalšími syny svých úředníků dala na svůj náklad vystudovat  bohosloveckou fakultu v řádu jezuitském.

Třicetiletá válka Újezd těžce postihla. Ves byla velmi  blízko zemské stezky, kudy přecházela císařská a švédská vojska.  A tyto vojenské hordy, Újezd vydrancovaly a vypálily. Lidé  v panické hrůze utekli do lesů, anebo byli zabiti. Následkem toho  pole i luka pustla. Nebylo nikoho, kdo by je obdělával. Hraběnka usadila v Újezdě na opuštěné usedlosti několik  německých rodin. Usídlencům dala dobytek za nepatrný, ale dědičný  poplatek, který se musel každoročně odvádět do panské pokladnice.  Říkalo se mu " železný poplatek ". A to byl vydatný zdroj panských  příjmů. Tento zdroj panských příjmů byl zajištěn zápisem tohoto  znění: " Tito usedlíci jsou povinni louky, které pode dvorem leží,  a druhou loučku sekati, též zálužskou a Doubravici, od nichž  se jim dle zvláštního ujednání platí. Jsou povinni všechno to, co  se jim poručí, spolu s jinými lidmi dělati a vykonávati. Platu  svatojiřského a havelského, při Třech králích a Vánocích 63 kop  a 30 grošů, slepic 64 a půl, vajec 13 kop 32 kusy, robot ke stravě  58 dní "odváděti !" Ves pustla dále. Třicetiletá válka na čas zastavená,  vzplanula znovu, zvlášť po roce 1634. Osadníci uprchli a již se  nevraceli. Stav obce po třicetileté válce charakterisuje urbář  hořovického panství, sestavený na císařský rozkaz panem Jakubem  Veltrubským z Veltrub a dokončený po provedené opravě dne 15.  června 1648. Praví se tu:  Ve vesnici Újezdě je panský dvůr, který od předešlé  vrchnosti byl z pěti usedlostí sestaven. K němu patří polnosti u  zalužského hrádku a hořejšího mlýna (Vystrkov) o výměře 9 lánů.  Půda je dobrá. Na většině se může pěstovat pšenice. Ke dvoru patří  také v počtu čtyři louky : zalužská Pode dvorem, v Loužku a  v Doubravici. Nasuší se zde dobrých 50 vozů sena a otav asi  polovic. Ve dvoře se mohou chovat dojné krávy v počtu 20 kusů,  jalovic stejný počet. Dají se zde pěstovat i vepři. Ve dvoře byla  ovocná školka. V té vsi je 16 usedlíků, z toho 14 s potahy a 2 chalupníci.  Je zde 7 a čtvrt lánu polí a pěkná luka, chvojový a březový les.  Jsou zde dobrá pastviště pro hovězí dobytek, ovce a další dobytek.  Nyní je ves zpustlá, spálená. Velmi málo chalup stojí. Gruntovní kniha hořovického panství, založená v okresním  archívu, uvádí z doby kolem roku 1600 jména držitelů usedlostí  v Újezdě. Některá z těchto jmen újezdských usedlíků uvádí také  urbář Jakuba Veltrubského v souvislosti robotních a platebních  povinností. Uvádí jména a dobu na jednotlivých usedlostech  s výčtem povinností k vrchnosti.  Na popisném čísle 16 byl grunt Jana Červenky. Jeden z jeho  potomků, Václav (rod se udržel po tři generace), měl tyto  povinnosti - na sv. Jiří 1 kopa, 20 grošů  - na sv. Havla 1 kopa 20 grošů  - na Tři Krále 20 grošů  Mimo to byl tento usedlík povinnen dodat: 5 slepic, 56 vajec  a odpracovat 4 robotní dny.  Šebestián Tábor a jeho potomci na čp. 6. se udrželi jen tři  generace. Mikuláš Tábor, syn měl, stejné platební i robotní  povinnosti jako Jan Červenka.  Rod Kristiána Woldřicha vlastnil grunt čp. 24. a hospodařil  na něm po 8 generací. Měl stejné povinnosti jako Jan Červenka.  Rod Šimona Veldy - Antonovského, čp. 10. změnil vlastníka  gruntu v posledním roce 16. století. Byl prodán za 80 kop  míšenských. Urbář roku 1648 uvádí jako usedlíka Jana Antona  s povinností stejnou jako u předešlých gruntů.  Z historického hlediska je nejzajímavější grunt Jana  Vaníčka, čp. 11. . Rod Vaníčků hospodařil na gruntě až do roku  1752. Potom se sem přiženil Václav Kučera.  Vít Vaníček měl roku 1648 založenu stejnou povinnost jako  předešlí sedláci. Jak již bylo vpředu uvedeno, tento sedlák  požíval zvláštní milosti hraběnky pro svůj dobrovolný přestup na  římskokatolické vyznání.  Více se majitelé měnili na gruntě čp. 27. Původně grunt  patřil Mikuláši Brožovi, pak Jakubu Hejkalovi. Toto jméno uvádí  urbář s těmito platebními povinnostmi:  na sv. Havla 1 kopa 20 grošů  na Tři krále 1 kopa 10 grošů,  jedna a půl slepice, 28 vajec a 2 dny roboty. V roce 1668 přiženil  se na tento grunt Jakub Tábor, jeden z potomků Šebestiana Tábora  z čp. 6.  Na čp. 15 hospodařil až do roku 1627 Lukeš Říha. V tomto  roce se sem přiženil Matouš Pavlík. Ani Říhu, ani Pavlíka Jakub  Veltrubský ve svém urbáři neuvádí.  Na čp. 9. hospodařil Jan Šaum, jehož rod se tu udržel po  5 generací. Jan koupil grunt v roce 1599 od Bartoloměje Šauma.Ten  měl platební povinnost poněkud pozměněnu. Na sv. Jiří a sv. Havla  platil po 1 kopě a 20 groších, ale o Vánocích 2 kopy a 48 grošů,  4 slepice, 56 vajec a 4 robotní dny.  Na sousedních číslech 7 a 8 se selské generace udržely  nejdéle.  Na čp. 7. byli Vacurové (v roce 1600 tu žil Matouš, v roce  1648 Mikuláš Vacura). Vacurové zde hospodařili až do poloviny 19.  století. Platební povinnost byla stejná jako u Jana Červenky. Jen  o Vánocích platební povinnost nebyla určena.  Rod Ludvíků hospodařil na čp. 8. po dobu 250 let. Zprvu  Matěj, později v době vzniku urbáře tu žil Jan. Platby na sv. Jiří  a sv. Havla byly stejné jako u Vacury, jen o Vánocích platili na  tomto gruntu 2 kopy 48 grošů.  Grunt Šťastného Štěcha, čp. 18, byl označen jako chalupa.  V roce 1626 byla prodána za 20 zlatých Matěji Voldřichovi. Urbář  jej neuvádí, leda by jeho povinnosti byly totožné s povinnostmi  Diviše Voldřicha na čp. 24.  Grunt Jana Hromádky, čp. 5., měl také trochu historie.  Dostal se totiž do rukou ovdovělé nevlastní matce Jana Hromádky,  Anně. Macecha špatně hospodařila, poněvadž když v roce 1623 grunt  dostal pravý vlastník Jan Hromádka ml., musel za něj zaplatit 80  zlatých. Z toho mělo připadnout maceše 23 zlatých 40 grošů. Janův  potomek Jiří měl stejnou povinnost jako rod Ludvíkův.  Na čp. 4. hospodařil až do roku 1606 Marek Poláček. V tomto  roce koupil grunt Petr Urban. Urbář jej však neuvádí.  Jan Dolejší vlastnil grunt čp. 29. Koupil jej roku 1606 po  nebožtíku Janu Holubovi s povinností zaplatit 32 zlatých, 34 grošů  a 2 denáry věřitelům. I tady byla stejná povinnost jako  u Ludvíkovic gruntu. V roce 1605 byl grunt čp. 26, patřící Petru  Rozsekovi, prodán Martinu Vrchotovi. V urbáři není uveden.  Na čp. 25 hospodařil v roce 1600 Jiří Dousek. V roce 1622  koupil grunt Šťastný Řezáč. Grunt pak přešel do rukou Matouše  Pavlíka. Toho už urbář uvádí, ale povinnosti neuvádí.  Některé grunty byly sloučeny na panský dvůr. Týkalo se to  gruntu Pavla Bílka , stalo se tak v roce 1610. Dále grunt patřící  Jirkovskému v roce 1593 koupil Hans Jirk od šlechtice Ladislava  z Lobkovic za 420 zlatých. Ovšem na sv. Bartoloměje v roce 1611  jej za 400 zlatých koupila paní z Říčan a začlenila jej do svého  panského dvora. Totéž se stalo s gruntem Jana Všudyvěje. Jeho  grunt v roce 1611 opět koupila paní z Říčan za 90 zlatých.

V lese u hájovny za obcí Újezd u Hořovic, která podle údajů  posledního hajného Fouska byla postavena roku l837, se nalézá  kruhová prohlubeň, uprostřed srovnaná do roviny, o hloubce asi  3 m a průměru asi 2O m. Je obklopena o něco hlubším příkopem, nad  nímž se vypíná úzký val kruhovitého tvaru. Když byl kolem roku  l85O budován pro hájovnu v náspu tvrze sklep, byl nalezen  starožitný zámek od některých dveří ve tvrzi. Z údajů Sedláčkovy knihy "Hrady a zámky" z roku l889  vyplývá, že v tomto místě stávala od počátku l4. století tvrz.  Byla postavena pravděpodobně z drábovských křemenců, které byly  vytěženy na nedalekém kopci zvaném Hlava (5l3 m n. m.). Po těžbě  zde zůstaly prohlubně různých tvarů i hloubky, dnes už zcela  zarostlé. Lidově se těmto místům říká "hrobišťata". Jsou opředena  pověstí, že kdokoliv sem přijde, určitě zabloudí. V podzemí  "hrobišťat" prý sídlí lesní duch Hlavín, který na určitá  neviditelná místa nastražuje tzv. bludné koření. To vydává omamnou  vůni, a kdo se jí nadýchá, určitě zabloudí ve spleti prohlubní.  Teprve, když účinek vůně pomine,člověk se z bludného kruhu dostane  ven. Bloudění postiženého prý lesnímu duchu Hlavínovi působí  náramnou radost a skrytě se tomu z některé prohlubně směje. Původní tvrz Doubravice byla kruhového tvaru. Měla hluboké  sklepení, o něco výš obytný prostor a nahoře pozorovací věž. Vstup  do tvrze umožňoval přes hluboký obranný příkop pravděpodobně  padací most, umístěný z východní strany. V místě, kde dnes stojí hotel Bouchalka, se vyskytovala ves  Doubravice, která se připomíná již v roce l23O. V Sedláčkově knize  z roku l889 se uvádí, že tvrz i vesnice byly v l5. století již  pusté.  V roce l4OO žil ve tvrzi Hašek z Doubravice. Ten půjčil  peníze klášteru v Břevnově a za to dostával doživotně úroky.  O něco později se stal držitelem tvrze Michal Chabec. Roku l4O5  Michal se svým bratrem Václavem sjednal s cerhovickým farářem  Jindřichem z Libědic, že cerhovické faře budou platit desátek  z výnosu polností. Od Chabce pak farář Jindřich z Libědic spolu se  svými přáteli Zděnkem z Chajna a Otíkem z Leského koupili popluží  v Doubravici.  Když farář Jindřich přešel roku 1407 do Vřeskovic na  Přešticku, prodali zmínění držitelé doubravické popluží faráři  Domašínovi z Domašic. Ten za popluží zaplatil penězi, které mu  darovali nábožní osadníci.  Roku 1574 prodal Šebestián Pešík zpustlou ves i tvrz  Doubravici Jiříku Zajícovi z Hazmburku (Valdeka). Zajíc tento  objekt dal připsat ve prospěch kláštera ve Sv. Dobrotivé.  Posledními obyvatelkami tvrze byly údajně sestry, které prý  zmizely neznámo kam v době třicetileté války (1618-1648). Ovšem,  pak zde vzniká rozpor mezi časovými údaji. Jedna verze uvádí, že  tvrz měla být pustá již v 15. století, druhá udává existenci  sester ještě na počátku 17. století. Co je tedy pravdou ? To už se  asi nepodaří nikdy zjistit. 

Dovětek !  V roce 1974 potvrdil ústně hajný Fousek býv. kronikáři  Františku Kecksteinovi (*1930), že mezi tvrzí a dnešním hotelem  Bouchalka existuje podzemní chodba. Po roce 1945 (přesně nebylo  řečeno), když byla Bouchalka v majetku státních lesů, podnikl  Fousek s několika odvážlivci ze sklepení Bouchalky průzkum  podzemní chodby směrem na tvrz Doubravici. Dostali se prý až 150  m daleko. V chodbě se velmi obtížně dýchalo a byl tam silný zápach  po zkažených vejcích. Dále nemohli v postupu pokračovat, neboť  chodba byla částečně zavalena a hrozilo nebezpečí sesuvu horniny.  A tak se vrátili. Bližší popis hajný Fousek neudal.  

Autor pojednání o tvrzi Doubravice, známý svou senzibilní  schopností objevovat prameny vody pod zemí, geopatogenní zóny  a podzemní chodby, provedl dne 25. května 1992 za doprovodu své  ženy Jarmily a Josefa Jíchy z čp. 8., člena obecního  zastupitelstva v Újezdě, ověření údajné existence podzemní chodby  z bývalé tvrze Doubravice do objektu Bouchalky. Za pomoci pružiny a virgule bylo započato s ověřováním  uprostřed rovinky v prohlubni tvrze. Bylo zjištěno, že zde  skutečně chodba začíná a směřuje na Bouchalku. Chodba byla  sledována po nerovném hřebenu, vždy asi po 50 metrech byla měřena  její hloubka. Podle konfigurace terénu se pohybovala od 7 do 13 m. Asi v polovině trasy přišla skupinka na místo, kde byl  zřetelný propad chodby, vytvářející písmeno T. Úkaz dával tušit,  že je zde jakási odbočka do postranní chodby. Ta byla sledována  asi 80 m a končila u strmého svahu v prostoru, který nabízel svým  uspořádáním domněnku, že zde stávala lidská obydlí. Pak bylo pokračováno ve sledování chodby přes různé překážky  včetně potůčku až do objektu hotelu Bouchalka. Zde se pohybovala  hloubka uložení chodby ve 4-5 metrech. Od majitele hotelu Bouchalka pana Altmana se skupina  dozvěděla, že skutečně pod nynější kuchyní hotelu bylo při  přestavbě hotelu v roce 1968 zasypáno sklepení, do kterého ústily  tři chodby, a to ze zámku Hořovice, Zbirohu a tvrze Doubravice.  Pan Altman také uvedl, že při stavbě plynovodu v roce 1960 byla  v jednom místě chodba směřující na Zbiroh bagrem obnažena a pak  zasypána. Všechny tyto údaje byly senzibilně ověřeny hned na místě  a shledány zcela pravdivými. Za zmínku stojí, že z bývalé tvrze  Doubravice vychází další chodba, směřující ke Komárovu. Dát  odpověď, kdy byly tyto chodby budovány a k jakému účelu sloužily,  je velmi obtížné. Nabízí se domněnka, že byly budovány k úniku  místních usedlíků před násilnickými lidmi.  

První světová válka.

Tato válka vypukla dne 26. července 1914 a zakrátko  zachvátila celou Evropu. Svým rozsahem a počtem obětí to byla v té  době válka největší. Postavení českého národa, který po 3 století upadl do jařma  rakouského rodu Habsburků, bylo velmi těžké. Výše uvedené datum  znamenalo vyhlášení mobilizace, která vyvolala mezi obyvatelstvem  velkou paniku. Hned v prvních dnech nastoupilo z Újezda vojenskou  službu 28 mužů a během celé války pak muselo odejít na frontu 86  mužů. Nastala velmi zlá situace. Doma zůstali nedospělí hoši,  dívky, ženy a přestárlí lidé. Ti pak museli na polích zvládnout  veškeré práce. Lidé osvobození od vojenské služby museli v továrnách  pracovat 12 hodin denně, včetně nedělí. Pracovalo se i v noci,  takže pracovní rytmus na zbrojní výrobě se prakticky vůbec  nezastavil. Válka způsobila velký nedostatek potravin, šatstva, prádla  a obuvi. Potraviny byly vydávány pouze na lístky, a to ještě ve  velmi snížených dávkách. Ceny potravin začaly neúměrně stoupat. Za  vysoké ceny bylo možno koupit vše. Ovšem, kdo si to mohl dovolit.  Denní mzda dělníka byla pouhých 5-8 K. Dělník byl v pracovním procesu pod neustálým dohledem  vojenských osob, které byly nasazeny do všech továren se zbrojní  výrobou. Stačilo někdy, aby dělník promluvil se svým  spolupracovníkem několik slov, a byl z toho krutý trest. Postižený  putoval na frontu anebo byl poslán do vězení. Na rolnický lid se snesla ze strany vojenských úřadů  takzvaná rekvizice. Rolníci museli dodávat značné dávky obilí.  A když povinné dávky neplnili, přišla na řadu ta pověstná  rekvizice v podobě vojenského či policejního komisaře v doprovodu  několika vojáků, vybavených ostře nabitými puškami s nasazenými  bodáky. Taková skupinka bezohledných a bezcitných osob prohlédla  od sklepa přes obytné místnosti a půdní prostor vše. Na co přišli,  to sebrali. Lidem mnohdy nezůstaly ani kroupy do polévky. Byl zabavován dobytek a odvážen do Německa i Rakouska a za  vojskem na frontu. Je zcela pochopitelné, že německé obyvatelstvo  jako vládnoucí národ bylo lépe zásobováno, než obyvatelstvo  v českých zemích. Hlad a bída byly průvodním jevem českých lidí. K tomu všemu  se přidružily tzv. vojenské půjčky, ke kterým byli lidé nejen  vybízeni, ale také bezostyšně nuceni. Takto vynucované půjčky  vybíral zdejší učitel Kratochvíl, který byl k tomu také přinucen,  jinak mu hrozilo propuštění z učitelského působení. Lidské bídy, nouze a hladu využívali někteří chamtiví lidé,  kteří z touhy po penězích se stali k jiným lidem bezcitní, zkrátka  keťasové nejhrubšího zrna. A to vše proto, aby nahromadili ještě  větší majetek. Někteří lidé ve snaze získat trochu potravin dali i poslední  peníz, zbavili se zánovních šatů a prádla třeba jen za trochu  brambor a mouky. Nejhůře bylo ve velkých městech. Odtud lidé jezdili na  venkov, aby sehnali alespoň trochu jídla. Ta doslova lidská  záplava blokovala vlaky i nádraží. Když tito lidé z měst něco  u svých známých na venkově sehnali, měli pak velké starosti, jak  tento "úlovek" dostat domů.  Na konečných stanicích v Praze i jinde patrolovaly vojenské  a četnické hlídky, které lidem tu trochu potravin prostě  zabavovaly. Proto někteří lidé z opatrnosti vystupovali jednu až  dvě stanice před Prahou, aby unikli pozornosti patrol. Ani příroda lidem nepřála. V roce 1915 proběhly žně velmi  špatně. Léto bylo deštivé a obilí se špatně sklízelo. Na poli  stály panáky obilí úplně provlhlé. Došlo to tak daleko, že i zrno  začalo klíčit z nadměrné vlhkosti. Ani sklizeň brambor neproběhla  dobře. Deštivé počasí způsobilo hnilobu brambor. Rok 1916 byl na žně opět velice nepříznivý. Ceny brambor  stoupaly ze dne na den. 50 kg brambor stálo 30,-K, druhý den  odpoledne 35,-K. Další den už to bylo 40,-K. Za 1 kg mouky se  platilo 20,-K, za 1 kg másla až 50,-K a za jedno vejce 2,-K. Oděv  i boty byly velmi drahé. Boty stály 90-120,-K, košile 80,-K.  Vezmeme-li v úvahu výdělky dělníků 5-8 K denně, byla to velice  bídná situace.  Byly vydávány tzv. tučenky - na 4 týdny pro 1 osobu, jedna  obnášela 48 dkg tuku. Tříčlenná rodina dostala 5 kg brambor, 4-5  členná - 10 kg a přes 5 členů 15 kg. Velká nouze byla o uhlí a petrolej na svícení. Mnohé školy  byly zavřeny. A tak se neučilo ani v Újezdě. Do potravinového  řetězce se dostal dokonce i tuřín, z kterého se vařila ubohá  polévka. Nouze se dotkla i kuřáků. Kouřilo se vše možné, jen ne  tabák. Látky se vyráběly z kopřiv. Z těch se pak vyráběly i  vojenské uniformy. Průběh žní v roce 1917 byl opět špatný.Hůře obdělaná půda  nevydala dostatečné množství obilí a brambor. Jedna rekvizice  stíhala druhou. Potravinová nouze byla tak veliká, že se  z loupaného ovsa vařívala kaše. Kdo ochutnal, neměl zrovna dobrý  pocit. Ceny obilí stále stoupaly. U žita a pšenice byla cena 42,-K  za 1q, ječmen za 30,-K a u ovsa 38,-K. Brambory stály 240,-K za  1 q. Bylo také vydáno nařízení, že z každého vepře o váze do 60  kg musí být odevzdáno 2 kg sádla, do 100 kg - 3.5 kg a přes 100  kg- 6 kg. Mezi lidmi začala nabývat potravinová nouze povážlivých  rozměrů, začalo se reptat, pořádaly se protestní schůze, na úřady  docházely deputace a zasílaly depeše. A vůbec na všech stranách  byly z té válečné vřavy velké projevy nevole. Z celé té šlechtické smetánky kolem císaře Františka Josefa  I. se nikdo neptal, jaká je bědná situace u prostých lidí. Neptá  se ani nástupce starého monarchy. V dalším průběhu války byly opět sníženy dávky potravin.  Roku 1918 byla snad zásobovací situace nejhorší. Mezi lidmi to  doslova vřelo. Lidé už veřejně projevují odpor k vedení nesmyslné  války. Vládě se začíná vymykat situace z rukou. Lístků na  potraviny bylo vydáno mnoho, ale velmi málo se na ně obdrželo.  Svízelná zásobovací situace donutila některé újezdské občany  k podnikání velmi riskantních výprav za moukou do zapadlých mlýnů  až na Berounce. Vyprávěla mi moje zálužská babička Josefa  Brotánková, že chodívala pro trochu mouky za ranního šera až do  Zvíkovce nebo Podmokel k mlynáři Froňkovi. Byl to člověk uznalý,  dobrotivý, a tak mé babičce prý nějaké kilo mouky prodal, anebo  dokonce dal. Však měla doma 3 malé děti a muže na frontě. Měla  tedy co dělat, aby je alespoň nasytila. V roce 1917 bylo odvedeno na frontu 20 ročníků najednou. Ze  zvonic a kaplí snímali bronzové zvony a předávali je k roztavení  na vojenské účely. Učitel Sommer, který z Újezda odešel do Stašova a na kterého  rád vzpomíná první kronikář Josef Kincl, zřídil prý ve Stašově  dokonce jakousi informační "kancelář", kde se lidé dovídali o  situaci na frontě. Pád rakouské monarchie se neodvratně blížil. Ačkoliv z těchto řádků doslova čiší zarmutek a utrpení,  které český národ musel podstoupit, přece jenom již svítá naděje,  že té prokleté válce bude konec a že český národ bude zas  samostatný, jako tomu bylo v dávných dobách. Přichází 27. říjen 1918 a s ním novinové zprávy o  kapitulaci rakouské vlády. Druhého dne se pak v Praze na všech  nárožích objevily plakáty s prohlášením k českému a slovenskému  národu, které vydal Národní výbor československý. Na mnoha místech byly konány prozatimní oslavy, že je národ  svobodný. Nadšení nebralo konce. Vlastní oslavy proběhly až za  několik dnů po 28. říjnu. Ve všech obcích byly pořádány lampionové  průvody. Lidé odstraňovali rakouské orly, pálili obrazy císařů a  členů jejich rodin.  Újezdští občané šli na velkou oslavu až do Hořovic. Byly  očekávány návraty vojáků a legionářů. Všichni poctiví lidé uvítali  vznik nové, Československé republiky s upřímnou radostí a jásotem.  Ovšem našli se i pochybovači a mnozí se stáhli do svého soukromí  z obavy před zaslouženou odplatou za své počínání ve válečné době.

V první světové válce položili své životy tito občané  z Újezda:

Josef Altman nar. 1887, Alois Brotánek nar. 1874, Karel Bárta nar. 1895, Antonín Bělohlávek nar. 1898, František Brotánek nar. 1898, Jan Cintl nar. 1897, Jan Hasman nar. 1894, Josef Kučera nar. 1893, Josef Sutr nar. 1883, Jan Svoboda nar. 1895, František Toman nar. 1880, Rudolf Tůma nar. 1876, Josef Mužík nar. 1884, Jan Procházka nar. 1884.

Druhá světová válka.

Rok 1938 byl pro naši zem velmi těžkou zkouškou. Ve  vedlejším Německu se zbrojilo na plné obrátky. Výsledkem toho byla  anexe Rakouska. Bylo zřejmé, že podobný osud čeká i  Československo. A tak byla na podzim 1938 vyhlášena všeobecná  mobilizace. Lidé chtěli bránit svou zem proti hitlerovské armádě.  Nadšení lidí v té době bylo veliké a spontánní. Vojáci odjížděli  k útvarům nočními vlaky, ostatní ranními vlaky. A zatím co čas nemilosrdně odkrajoval hodiny a dny, utvářel  se tragický osud našeho státu. Porady velmocí a konečný jejich  rozsudek, vynesený nad ČSR ve smutně proslulé noci z 29. na 30.  září 1938 v Mnichově, zanechal náš národ v děsivém údivu. Naši  vojáci v důsledku této zrady se vraceli zpět do svých domovů.  Opustili hranice a velká pohraniční území a za nimi je obsazovala  německá armáda. Dne 5. října oznámil rozhlas demisi prezidenta dr. Edvarda  Beneše. Ještě v 21 hodin učinil význačné prohlášení k politické  situaci a rozloučil se před svým odchodem do exilu. Mnoho českých  rodin bylo z pohraničních území vyhnáno, takže některé byly  umístěny i v Újezdě. Okleštěná republika se dostala do velmi  svízelné situace zásobovací i politické. Je zřejmé, že reakční  síly v různých politických organizacích vyvíjely činnost na  likvidaci levicových sil ve státě. A tak se stalo, že dne 24. února 1939 bylo na schůzi obecní  rady oznámeno toto: Okresní úřad v Hořovicích rozhodl, aby  v obecním zastupitelstvu byli zbaveni členství tito občané: František Heneman, Josef Kučera a Karel Kadeřábek,  příslušníci komunistické strany. Na jejich místa byli jmenováni:  František Perman, Antonín Drnec, Alois Hnízdil a Fr. Altman. Bylo  to z důvodu rozpuštění Komunistické internacionaly dne 23.  prosince 1938. 15. března 1939 přišla ta hrozná událost, když rozhlas  v ranních hodinách oznámil, že na území ČSR vstoupí německá  vojska. A to se také stalo. Rozhlas oznámil, že prezident Emil  Hácha "svěřil" ochranu našeho státu pod Velkoněmeckou říši. Příroda sama se bouřila proti tomuto neslýchanému násilí.  Sněhová vichřice navršila na silnicích veliké závěje a ztěžovala  postup německým vetřelcům až do samého večera. Také Újezdem  projela první německá auta v dopoledních hodinách. Z Čech a Moravy bez Slovenska, které se oddělilo, se stal  Protektorát Böhmen und Mähren. Dne 19. března bylo oznámeno starostovi obce, že všichni  komunisté jsou zbaveni s okamžitou platností veřejných funkcí. Šlo  o občany: Fr. Pátka, Prokopa Štochla a Fr. Sedláčka. Z těchto prvních zásahů bylo zřejmé, že nastává velmi obtížná éra. Asi v polovině června se ze zdravotních důvodů vzdal funkce  starosty František Volf, který se přestěhoval do Hořovic. Funkci  zastával 16 let. Obec. zastupitelstvo. rezignaci přijalo. Za účasti vládního komisaře dr. Ročáka a všech členů obec.  zastupitelstva konala se 20. srpna 1939 volba nového starosty.  Stal se jím Josef Folta a jeho náměstkem Josef Mužík, čp.7. Do  obecní rady byli zvoleni Josef Procházka, čp.93, František Černý,  čp.96 a František Altman, čp.29. Úřadovna obce byla umístěna do čp. 156. Brzy po vypuknutí  války bylo zavedeno tzv. řízené hospodářství. Byla ustavena  zásobovací komise a pověřena vydáváním potravinových lístků.  Komisi vedl. E. Zambory, čp.156 a Václav Mužík - učitel. Obecním poslem se stal Josef Pašek. Ten procházel obcí,  zastavil se vždy na určitém místě, zabubnoval na bubínek. Lidé se  seběhli a vyslechli si zprávy, které sestavil obecní úřad. Tento  jev se odbýval téměř každý den.Lidé se stále  více začali zajímat o situaci na frontách. Zvyšovala se nenávist  k Němcům a začal organizovaný odpor. Naše země byly stále více germanizovány a došlo také  k označování veřejných budov, obchodů, živností, hostinců,  továren a železnic německými a českými názvy. Ve školách byla  povinně zavedena němčina. Navíc byla slyšet němčina i ve vsi.  V listopadu přitáhlo do vsi německé vojsko o 96 mužích a obsadilo  oba hostince. Koně byli umístěni u sedláků. Důstojníci se  nastěhovali do soukromých světnic.  Zavedením potravinových lístků se zhoršila zásobovací  situace. Příděly chleba, cukru, mouky, másla, sádla, mléka a  dalších poživatin byly velmi nízké. Dále byly zavedeny lístky na  mýdlo a oděvy. Na příděl bylo i uhlí. Začal se rozmáhat tzv. černý  obchod. Ceny potravin nápadně vzrostly. Pánský oděv, který stál  před válkou 300 Kč, stál nyní 800-1000 Kč. A mohli bychom  pokračovat ve výčtu stoupajících cen. Rolníkům byly uloženy dodávkové povinnosti na obilí, slámu a  seno. Vše muselo být z příkazu úřadu plněno přesně v termínu. Na  štěstí obec Újezd byla v plnění důsledná. Četníci neměli důvod  zakročovat. Obec měla tuto povinnost k odevzdání:  322 q pšenice,  356 q  žita, 155 q ječmene, 90 q ovsa, 80 q slámy, 80 q sena.  Obec si oddechla, když 2. března 1941 se vojsko vytratilo  z obou hostinců. Avšak ještě téhož dne přijeli do vsi gestapáci  z Plzně a vyšetřovali anonymní udání, že někteří lidé předražují  potraviny. Na př. vetřeli se Kučerovi, čp.78 a ptali se jej, zda  nemá na někoho podezření. Nic nebylo vyšetřeno. Anonym byl namířen  proti jedné rodině. Ten, co jej psal, musel se pořádně stydět, že  použil v tak těžké době zákeřnou fintu, při které šlo o život. Společenský život téměř uhasl. Spolkům bylo zakázáno pořádat  taneční zábavy. Knihovna byla sice znovu otevřena, ale všichni  američtí autoři byli vyřazeni z půjčování. Tak daleko došla  německá cenzura.  Na obloze se začala objevovat americká a anglická letadla a  vypouštěla fosforové destičky, které zapalovaly objekty továren.  Obyvatelstvo bylo upozorněno na nebezpečnost těchto zbraní. Jako výraz tiché demonstrace proti nacistické zvůli vysadil  starosta obce Josef Folta, František Cyprián a Eduard Zambory na  nejvyšším bodu drah u Příhodovic zahrady dne 15. května 1941 mladý  buk, živý památník na pohnuté doby druhé světové války. Pod kořeny  tohoto stromu vložili lahev a v ní uschovali poselství pro budoucí  generace. Dne 22. června 1941 napadlo Německo věrolomně Sovětský svaz.  Rozpoutala se válka obrovských rozměrů. Z občanů byly ustaveny  noční hlídky, které musely procházet celou vsí a činit patřičná  hlášení o všech závadách. Lidé se střídali podle popisných čísel.  Povinnost se vztahovala na osoby do 60 let.  Na české země dolehl ještě větší útlak v podobě jmenování  generála SS Reinharda Heydricha říšským protektorem. Dosavadní  protektor von Neurath byl na vlastní žádost zproštěn Hitlerem této  funkce. Heydrich byl znám jako brutální, bezohledný policista, velmi  tvrdý ke svým podřízeným. A tak český národ jeho počínání brzy  pocítil. Přesně to bylo 23. září 1941. Okamžitě byl zaveden  výjimečný stav pro civilní obyvatelstvo. Před stannými soudy  stanula celá řada význačných osob a odsouzena k trestu smrti. Byli  bezdůvodně odsouzeni pro tzv. "velezradu" k smrti. Bylo to třeba  za politickou činnost i za sabotáž. Našlo se dosti českých  konfidentů, kteří své spoluobčany zradili za jidášský peníz nebo  jiné výhody. Situace se dále přitvrdila. Došlo i na kuřáky. V září 1941  byly zavedeny tzv. tabačenky. Obdrželi je muži od 18 let. Příděl  činil 45 kusů cigaret na týden. V listopadu bylo vydáno nařízení, že obilí určené k mletí  musí být do mlýna převáženo společně. Při tom musel být tzv.  dozorce, který ručil za správnou váhu obilí i mouky. Při kontrole  se takový dozorce musel vykázat mlecím nebo šrotovacím povolením  s vyznačením váhy. Za porušení těchto nařízení byly tresty, někdy  i trest smrti. Ani tento "Damoklův meč" neodrazoval rolníky od  přepravy vyšších množství obilí do mlýna. Samozásobitelské dávky byly opět sníženy z původních 21 kg  na osobu po dobu 1 měsíce. Pak byly postupně snižovány na 18,17 a  14 kg. Přídělový systém byl rozšířen i na obuv a textil. Žádanek  bylo tolik, že komise nestačila uspokojit žadatele. Dne 27. května 1942 byl spáchán atentát na R. Heydricha  v Praze Kobylisích. Na celém území Protektorátu Čechy a Morava  bylo vyhlášeno okamžitě stanné právo. Začalo období největší  perzekuce českého lidu. Heydrich po dvou dnech svému zranění  podlehl. Atentát provedl výsadek českých parašutistů vyslaných  z Londýna. Dne 9. června 1942 bylo nařízeno vyvěsit smuteční prapory  a vlajky s černými stuhami na znamení smutku nad Heydrichovou  smrtí. Pátrání po původcích atentátu bylo prováděno ve všech  obcích. Také v Újezdě dne 12. června museli zůstat doma lidé  starší 10 let. Byly jim předloženy fotografie doličných předmětů  a museli podpisem potvrdit, že jim zobrazené předměty nejsou  známy. Represivní režim začal svírat kruh. Byly zavedeny pracovní  knížky, a kdo si tento doklad neopatřil, ztratil nárok na  potravinové lístky. Celý rok vůbec byl vyplněn hospodářskými  a policejními předpisy, jakýkoliv kulturní život byl znemožněn. Za  celý rok nebylo sehráno ani jediné divadlo. Funkcionáři spolků  raději zastavili činnost, než aby se vystavovali nebezpečí  přísných represálií. Válka na východě zuřila v plné síle. Někteří mladí lidé  museli v lednu 1943 na práce do Německa, aby nahradili Němce,  kteří byli povoláni na frontu. To už vojenská mašinérie  nacistického Německa začala povolovat ve švech. Nacismus nechtěl  připustit, aby se lidé pomocí rozhlasových přijímačů dozvídali  pravdu o situaci na frontě. A tak všichni majitelé rozhlasových  aparátů museli své "miláčky" odevzdat, aby v nich určené firmy  provedly odstranění pásem, na nichž vysílaly zpravodajské stanice  ze zahraničí. Rostly hospodářské obtíže. Zdroj elektrické energie byl  značně omezen, takže zemědělci museli na výmlat obilí stanovit  výmlatový plán. Žně začaly roku 1943 již 26. července. Teplota ve  stínu dosahovala až 35OC. Obilí na polích rychle dozrávalo, a tak  se muselo pospíchat. Kolem 7. srpna bylo veškeré obilí posečeno.  Úroda byla mimořádně veliká. Horší to bylo s uhašením žízně při tak velikých vedrech.  V hostinci prostě pivo neměli. Nastalo i veliké sucho. Horní část  obce, kde tradičně byl nedostatek vody, chodila do studánky  v lese. Ale i tam se zdroj vody brzy vyčerpal. A tak se chodilo až  dolů do Permanovic studny. Válečný rok 1943 byl jeden z nejhorších. Nařízení byla stále  ostřejší. Došlo to tak daleko, že u sedláka Aloise Procházky,  čp.26, byl proveden úřední výmlat za přítomnosti okresních  úředníků a policejní asistence. Na štěstí byl výmlat stanoven  velmi nízko, hluboko pod skutečný stav. Rolníci byli stále  upozorňováni na nutnost předepsaného kontingentu, jinak při  neplnění hrozily přísné tresty. Naděje na brzký konec války byla zatím v nedohlednu. Majitelům rozhlasových přijímačů byly rozdány výstražné lístky o  zákazu poslouchání zahraničního rozhlasu. Každý majitel rádia  musel výstražný list připevnit na čelní straně aparátu. Přes tento zákaz lidé poslouchali Londýn i Moskvu. Za  porušení zákazu byl stanoven i trest smrti, a přesto jej lidé  porušovali v naději, že se dozvědí zprávy, které dají naději, sílu  a víru v šťastný konec této hrozné války. Zprávy o bojích na  frontách byly přenášeny od souseda k sousedu. U nás v Újezdě mezi nejhorlivější šiřitele zpráv  zahraničních vysílačů náležel František Sedláček, skladník  z konzumu, a četnický strážmistr Josef Hatina. Zprávy se dostávaly  i na obecní úřad. Tam visela mapa a na ní se sledovala situace na  frontách. Ve vědomí lidí vzrůstala důvěra, že snad jednou přijde  den osvobození. V roce 1943 měl Újezd 758 obyvatel. Z příkazu ministra  školství, smutně proslulého Emanuela Moravce bylo v Újezdě  založeno Kuratorium pro mládež. Dne 11. února 1943 museli se na obecní úřad dostavit mladí  lidé z ročníku 1917-1926, kde jim četníci snímali otisky prstů do  kennkaret. Válečným tažením se Němcům nedostávalo mnoho surovin. A tak  vymysleli stahovat měděná lanová vedení od hromosvodů a nahražovat  je železnými. Ovšem zůstalo při starém. Za účelem zvýšení dodávek mléka byly pro zemědělce pořádány  v Cerhovicích přednášky, aby výrobě byla věnována zvýšená  pozornost. Zájem o tuto akci byl minimální. A tak Němci pohrozili, že  kdo se nedostaví, bude muset do Hořovic. A kdo se nedostaví ani  tam, bude muset na školení až do Prahy na svůj náklad.  Zvlášť důsledně byla sledováno zatemňování oken. Nikde  nesměla být ani skulinka, kudy by bylo vidět světlo. Za porušení  tohoto příkazu byly udělovány přísné tresty. Pouliční světla již  dávno nesměla svítit. Český kraj v noci skýtal obraz mrtvé  krajiny. "Utahování opasků" bylo provedeno opět tím, že byly  zapečetěny šrotovníky, máselnice a odstředivky, aby si lidé  nemohli vyrobit máslo. Druhá světová válka co do množství zmařených životů a hodnot  byla dosud ta největší. Na východní frontě došlo k rozhodujícímu  obratu. Nacistická vojska, která z počátku války suverénně  postupovala a zachvacovala jeden evropský stát za druhým, nyní pod  tlakem Rudé armády vyklizovala jednu pozici za druhou. Těžké boje  probíhaly na počátku ledna 1944 na Ukrajině a na Balkánském  poloostrově. V Pobaltí také nacisté ustupovali pod údery Severního  frontu Rudé armády. Obrat ve válce povzbudil národy k organizovanému odporu vůči  Němcům. Velmi aktivním činitelem v osvobozeneckém boji byly  partyzánské skupiny roztroušené na území Slovenska a Čech. Na Podbrdsku začaly působit partyzánské skupiny již od roku  1944. Mezi nimi byla také partyzánská skupina, v níž působil  Jaroslav Neliba a později Josef Košťálek. Ilegální práce se  soustředila do Oseka, kde vznikl Revoluční výbor. Protože nebylo  možné riskovat životy ilegálních pracovníků, bylo nutno vyhledat  bezpečnější místo, už s ohledem na to, že gestapo zatýkalo některé  pracovníky komunistického hnutí odporu. V lesní tišině, kam přijde málokdo, bylo vyhledáno místo  k úkrytu, zvané "Dubový vršek". Byla zde vybudována podzemní  zemljanka pro 4 osoby, vypažená dřevem, dovedně maskovaná. Byly  zde palandy a nezbytné nádoby k vaření jídla. Kryt dostal název  "U tří modřínů". Obyvateli krytu se stali: Jaroslav Neliba, Josef  Lukeš a dva uprchlí sovětští bývalí zajatci Leontij Grigorievič  Malov, starší poručík dělostřelectva, nar. 17.6 1916 ve stanici  Grivikskaja a Alexej Nikitič Anifatov, poručík - zdravotník, nar.  10.5 1920 z obce Gorka Vologodskaja. Počet obyvatel krytu rostl. Bylo rozhodnuto vybudovat kryt  nový, o kterém by vědělo co nejméně lidí. Členové odbojové skupiny  určili za nové místo pro kryt mlází u Velké mytě. Bylo to blízko  studánky, kam chodila zvěř pít a také do blízkého krmelce se  nasytit. Na místě vytěženého kamene ve svahu, v takové prohlubni,  byl kryt vykopán, vyztužen kulatinou ze smrků. Strop byl zhotoven  z fošen a izolován proti vlhkosti. Vše bylo pečlivě maskováno. Na  vrchol byly umístěny balíčkované jehličnany. Lesní hrabanka vše  dokonale přikryla. Kryt měl rozměry 6x6 m a výšku 2,3 m. Vchod do krytu byl  volen v šikmém provedení. Na počátku byly dveře ze dřeva obložené  drny a jehličím, takže ani bedlivý pozorovatel nemohl nic objevit.  Vše zakrýval hustý smrkový porost. Vlastní výkop zeminy i výdřevu prováděli Josef Mašek, Lukeš,  oba mladí Menclové z Oseka a oba jmenovaní sovětští uprchlíci.  Práce se prováděly pouze v nočních hodinách. Hajný měl vždy  službu, aby nepovolaní návštěvníci sem nevkročili. Kulatina na výztuhu byla opatřena z lesní správy Sokolovice.  Prkna a fošny pocházely z Kubrichtovy pily v Mrtníku. Nejsložitějším a také nebezpečným bylo získávání a donášení  potravin do krytu. Na této činnosti se podílely desítky lidí  z vesnic v širokém okolí. Kryt byl vybaven nejpotřebnějším nádobím a přikrývkami. Do  krytu se nastěhovali vedle Maška, Lukeše a sovětských uprchlíků  také Košťálek ze Zdic. Počátkem října byli do krytu přivedeni  další dva sovětští uprchlíci, Sergej Vasiljevič Taskajev, nar.  2O. 7. l92O v Kruglaji u Smolenska, a Michail Pavlovič Marušenko,  nar. 22. l2. l9l4 v Armaviru. Oba jmenovaní uprchli počátkem května z němec. zajateckého  tábora v Norimberku. Z pěti zajatců byli tři zatřeni gestapem a  tito dva se dostali až do Březové. Později je ukryl rolník Bureš  z Točníka a poskytl jim jídlo. Jedna točnícká žena se dozvěděla, že u Bureše přechovávají  dva ruské uprchlíky. Neváhala a šla na četnickou stanici do  Žebráku, aby zatkli jmenované. Jenže četníci Sutr a Waltr se zachovali slušně a rozumně.Na oko hledali, ale nikoho nenašli.  Poskytli zajatcům čas, aby včas uprchli. Do újezdského krytu je  přivedl Josef Košťálek, kterého rovněž hledalo gestapo pro  ilegální činnost. Z krytu byly připravovány texty k vydávání ilegálního Rudého  práva. Obsah novin byl zaměřen na provádění destrukčních akcí  proti válečné výrobě. Ilegální skupina měla spojení i na Zbrojovku Strakonice.  Odtud putovaly do újezdského krytu různé díly pistolí. Zde se pak  sestavovaly a předávaly dále do sítě odbojových pracovníků.  V krytu byl také organizován výcvik výroby ručních granátů. To  prováděl Malov. Dne 16. listopadu 1943 byl zatčen na kařízeckém nádraží  Jaroslav Neliba. Jeho zajištění předcházelo zatčení dalšího  ilegálního pracovníka Karla Sobotky z Plzně. Byl u něho nalezen  zápisník, ve kterém bylo uvedeno datum a místo konspiračního  setkání na nádraží v Kařízku. Gestapo obstoupilo v daném čase celé  nádraží. U Neliby nebyl nejmenší stín podezření. Sobotka byl  nastrčen na tuto schůzku gestapem v doprovodu fingovaného dělníka  s bandičkou v podobě stálého pracovníka nádraží, jinak puncovaného  gestapáka. Když Neliba odcházel z nádraží, vrhli se na něho gestapáci,  převlečení za dělníky. V zápětí přijelo ze zálohy auto, vyskákali  z něho gestapáci a Nelibu zadrželi. Nelibovo zatčení vyvolalo řadu obav a dohadů. Patřil  v ilegální práci k velkým oporám. Uvažovalo se, zda by obyvatelé  krytu neměli přejít na jiné místo. Ovšem přejít jinam bylo velmi  nebezpečné, neboť bezpečnostní složky gestapa hlídaly v lesích  každé hnutí. Bylo rozhodnuto zůstat v úkrytu. Do krytu přešla také Jiřina Nikodémová, která byla napojena  na ilegální organizaci. Gestapo vyslídilo nějakým způsobem, že je  členkou hnutí odporu. Když šla do zaměstnání 5. prosince 1943  (prodejna Tetín), spatřila auto obsazené civilisty. Jeden občan ji  na to upozornil a přitom povídal, že prý je to hospodářská  kontrola. Nedůvěřovala, a tak se obrátila a skryla se v blízkém  lese. Obecní posel z Tetína upozornil obyvatelstvo, že kdo ji bude  přechovávat, bude i s rodinou zastřelen. Dostala se až do Oseka ke  známému spolupracovníku ze spotřebního družstva Václavu Řachovi  a odtud přes několik odbojářů se dostala až do krytu. Když sem  přišla, bylo zde ukryto 8 lidí. Vánoční svátky trávili obyvatelé zatím bez zjevného  nebezpečí. Spoléhali se na to, že zatčený Neliba nepromluví. Skupinka měla svůj pracovní řád. Kolem 5. hodiny odpolední  se vstávalo. Bylo doneseno dříví z lesa a voda. Vařilo se jídlo  a každý dostal svůj díl. Košťálek vycházel do okolí a zakládal  v okolních obcích odbojářské organizace. Dlouho po půlnoci se muži  vraceli do krytu, znovu jedli, hodnotili vykonanou práci. Někdy si  zazpívali. Oheň pomalu zhasl. Sejmuli plechový komín, zakryli  otvor ve stropě a k ránu šli spát. Skupina vedla život jako pekaři. Ve dne spali a v noci  vycházeli za svým posláním. Čekali jen na jarní měsíce, aby  ilegální práce byla intenzivnější. V souvislosti se zatčením Jaroslava Neliby se naskýtá  otázka, proč velitel skupiny Košťálek neopustil kryt, když zde  hrozilo nebezpečí vyzrazení. Byla zde vzata do úvahy možnost  přemístit skupinu na Slovensko, anebo dokonce až do Polska. Ale skupinka se rozhodla zůstat. Věřilo se stále, že Neliba  nic neprozradí. A také nic neprozradil. Gestapo podrobilo Nelibu  hroznému mučení : bylo opravdu těžké vydržet. Bili jej, pálili  žhavým železem, věšeli hlavou dolů, dávali elektrické šoky. Neliba  nepromluvil. Vozili jej po vesnicích Hořovicka, předváděli lidem  v domnění, že přijdou na nějakou stopu. Kam gestapáci přijeli, tam  vyhnali lidi na ves a vyhrožovali, že srovnají obec se zemí, když  nikdo nepromluví. A lidé přes tyto hrozby mlčeli. Nelibu přivezli i do Malé Vísky. Vyvlekli jej z auta  a vyzvali lidi, aby promluvili, s kým Neliba spolupracoval. Neliba  sebral poslední zbytek sil a vykřikl: "Občané, nevěřte jim, nic  jsem neprozradil". Z této věty si obyvatelé krytu uvědomili, že kryt není  vyzrazen. Když byl Neliba vyslýchán v Praze na gestapu, prohlásil  jeden z tlumočníků, že Neliba pouze řekl, že se skrýval v lesích  na Hořovicku. Na tomto sdělení založilo gestapo svoji další pátrací akci.  Příslušníci gestapa měli na Hořovicku a Berounsku dosti údajů  o ilegální činnosti různých skupin. Komisař gestapa Jantur vyjel  dne 10. ledna 1944 se skupinou ozbrojenců do Cerhovic. Vyzvedl zde  z četnické stanice strážmistra, aby jej doprovodil na okresní úřad  do Hořovic. Cestou do Hořovic se Jantur přeptával na újezdskou  hájenku Doubravku a také na hajného Jiřího Malinu. Na okresním  úřadu musel četník ukázat na mapě, kde se hájenka nacházela. Do  Komárova přijela jiná skupina gestapáků. I zde četník musel ukázat  na mapě umístění hájenky a také myslivny Sokolovice. Tuto myslivnu obklopilo bezpečnostní komando o 30 mužích  a vyzvali správce Urbana a hajného Krále, aby je následovali do  připravených aut. Přivezli je k výslechu do Hořovic. U výslechu byl i Neliba, celý zmučený a vysílený. Přiváželi  sem další zatčené z Oseka a Točníka. K ránu naložili gestapáci  správce Urbana a odvezli jej podivným směrem Žebrák - Cerhovice  - Újezd a zastavili až u hájenky Doubravka. A nyní se vlastně  vysvětlilo, proč taková jízda. To si velitel akce ověřoval  pohotovost všech bojových jednotek na silnici Žebrák - Cerhovice. Obec Újezd byla ze všech stran obklíčena gestapem a německým  vojskem. I uvnitř Újezda bylo hodně vojáků, hlavně kolem kaple.  Takovou akci ještě civilní obyvatelstvo nezažilo a také nevidělo. Celou akci organizoval jeden ze šéfů úřadovny gestapa  v Praze, SS obergruppen führer, vládní rada dr. Gerke. Byl to  neúnavný slídil a nepřítel českého lidu, který za sebou nechával  jen smrt. Kolony gestapáků v otevřených obrněných autech s pásovými  koly vzadu a automobilovými koly vpředu obstoupily ze všech stran. Polesí Doubravka - od Kařeza, Kařízka, Komárova, Újezda, Cerhovic  - a Bouchalky a neprodyšně celý tento prostor uzavřely. Přímá akce proti krytu začala v 6 hodin ráno dne 11. ledna  1944 pod vedením protikomunistického referátu - komisaře Jantura. Z hlášení odeslaného K.H. Frankovi z 15. ledna 1944 bylo  zřejmé, že gestapo zjistilo polohu obou krytů. Gestapu však nebyl  znám početní stav. Jistilo se obrovskou početní převahou pro  případ ozbrojeného konfliktu. V Újezdě probíhala akce na zjištění polohy lesního krytu.  A tak kolem 6. hodiny ranní zastavila před domkem starosty Josefa  Folty trojice uniformovaných mužů. Jeden z nich byl strážmistr  Malina. Folta ještě spal. A tak jej strážmistr probudil a vyzval  jej, aby se oblékl a vyšel ven. Prý, že přišel s německým  důstojníkem, který se jej chce něco zeptat. Šli dolů do vsi. Po cestě potkávali ozbrojené skupiny  vojáků. Mířili směrem k lesu. Folta s doprovodem došel ke kapli.  Kolem nich to hlučelo a čpělo tabákovým kouřem. Černě odění  gestapáci stáli opodál a jaksi netečně se dívali na své druhy. Přijelo auto. Z něho vystoupil důstojník SS a ptal se, jak  je daleko do hájenky. Na chvíli odešel, pak se vrátil a poručil,  aby jej Folta doprovodil do hájenky. Šli dva Němci, Folta  a strážmistr Malina. Nikdo z těch dvou neměl potuchy, co se vlastně děje. Zvolna  se rozednívalo. Asi po dvaceti minutách chůze došli k hájence.  Jeden z těch Němců, gestapák Panenka, který mluvil plynně česky,  se občas něco bezvýznamného zeptal. Jinak se nemluvilo. Všichni vstoupili do hájenky. Hajný Malina, jeho manželka,  dvě děti a tchýně byli již vzhůru. Vyzvali hajného, aby přešel  s nimi do vedlejšího pokoje. Začali jej vyšetřovat. Ptali se jej,  zda je mu známo, že je v lese skrýš s uprchlými ruskými zajatci a  osobami hledanými státní policií. Malina popřel, že by o tom  věděl. Gestapo upozornilo hajného, že nesmí klást odpor, jinak bude  i s rodinou zastřelen. Přede dveřmi stáli ozbrojení policisté.  Měli automaty připraveny k výstřelu. Rodina ve vedlejší místnosti  neměla tušení, o co vlastně jde. Vyšetřující důstojník prohlásil, že má podrobné zprávy od  správce Urbana, nadřízeného hajného Maliny, a důrazně hajnému  připoměl, aby svou situaci nezhoršoval zapíráním. Když mu bylo  pohrozeno likvidací ženy a dětí, přiznal se, že o krytu ví a že  zná také tam ukryté odbojáře. Výslech skončil. Hajnému již nebylo  dovoleno vejít do kuchyně, aby se mohl rozloučit s rodinou. Teprve  pozdě odpoledne se hajná dozvěděla, že její muž byl zatčen  a odvezen do Hořovic. Před hájovnou bylo asi 80 po zuby ozbrojených četníků.  Urban, hajný Malina, strážmistr Malina (shoda jmen) šli vpředu  doprovázeni ozbrojenou eskortou. Téměř poslední šel starosta  Folta, neboť nestačil tempu chůze. Pobízeli jej, a když řekl, že  nestačí, nařídil velící důstojník, aby se šlo volněji, že je času dost. Během chůze bylo Foltovi, Urbanovi a hajnému Malinovi  připomínáno, že musí vejít do krytu, upozornit jeho obyvatele, že  nesmějí klást žádný odpor. Jinak že obec Újezd potká stejný osud  jako Lidice. Celou cestu lemovali policisté se psy na vodicích šnůrách.  Konečně skupina došla ke krytu. Komisař Jantur dal pokyn gestapáku  Panenkovi, aby odvedl Urbana, hajného Malinu a starostu Foltu ke  dveřím krytu. Ti vstoupili do krytu, vzbudili celou osádku a řekli  jim, že kolem dokola jsou rozestoupeni gestapáci. Jejich situace  je beznadějná. Nejvíce byl překvapen Folta, který neměl sebemenší tušení o  existenci krytu. Připadal si jako v pohádce. Stál uprostřed tmy  a zatím si plně neuvědomoval dosah okolností.Teprve když byla  rozsvícena petrolejová lampa a uviděl ženu, uvědomil si ostře závažné minuty dramatického dění. Nikoho z těch přítomných neznal. Tichým hlasem vyzval  všechny, aby bezpodmínečným vzdáním se zachránili obec Újezd.  Jinak že..... Bylo to osudové rozhodnutí. Volit jistou vlastní  smrt, anebo nechat Újezd obětovat stejnému osudu, jako měly  Lidice. První se rozhodl Košťálek. Vytáhl pistoli, vzkřikl "Ať žije  Sovětský svaz... ". Přiložil zbraň k ústům, třaskla rána  a bezvládné Košťálkovo tělo se kácelo na zem. Do místnosti se  rozšířil pach střelného prachu. V úděsu nad právě odbytou scénou,  uviděl podobiznu Stalina. Pootočil se a viděl, jak jeden muž za  druhým vychází úzkou chodbou ven z krytu. Poslední vyšel starosta  Folta a ohlásil gestapáku Panenkovi, že uvnitř je zastřelený muž.  Na jeho rozkaz správce Urban i strážmistr Malina se vrací zpět,  aby vynesli mrtvého. Starý starosta již nemá sil, aby unesl  bezvládné tělo. A tak je vděčen strážmistrovi, když mu pomohl.  Vynesli Košťálkovo tělo. Ostatní obyvatelé krytu byli připoutáni  k sobě. Pouta dostal Urban i Malina. Celý ten smutný průvod se  vydává ke kařízecké silnici a po ní ke vsi. Starosta Folta jde  opět poslední a s ním strážmistr Malina a jakýsi civilista se  služebním psem. Eskorta a zatčení se pomalu ztrácejí v lesní  tišině. Někteří Němci se srotili do útvarů a zpívali do pochodu. Skončil zátah gestapa na odbojáře. Na okraji lesa podal  gestapák Jantur SS obergruppenführerovi dr. Gerkému hlášení  o ukončené akci. Všichni zatčení byli převezeni do budovy okresního úřadu  v Hořovicích. Josef Košťálek, ještě těžce zraněný, byl převezen do  berounské nemocnice, kde druhý den zemřel. Lesního správce Jana Urbana, hajného Jiřího Malinu, Josefa  Maška a Josefa Lukeše dali do prvního poschodí. A s nimi i Jiřinu  Nikodémovou. Byli zde i ostatní zatčení: Alois Sojka se svou ženou  Marií, Václav Kunc se ženou Helenou, Jaroslav Mencl se ženou  Bronislavou a jeho dva synové Vitold a Jaroslav, Václav Řach,  Václav Houska a jeho snacha Anna, Antonín Kunc ze Rpet, Václav  Špot z Točníka, Jaroslav Bureš a jeho sestra Anna. Sovětští  zajatci byli odvedeni zvlášť a nebyla jim věnována prozatím taková  pozornost, neboť bylo zřejmé, že neznají spojení stranických  organizací a ve skupině plnili hlavně úkol ozbrojené ochrany  funkcionářů stranického a partyzánského centra a prováděli odborné  sabotážní akce. Hlavní pozornost gestapa se soustředila na zatčené Čechy,  které osobně vyslýchal komisař Jantura, jeho zástupce Wilcke  a dále Zander a další gestapáci z protikomunistického referátu.  Největší zájem měli na Jiřině Nikodémové, Josefu Maškovi a Josefu  Lukešovi, kterého začlenili mezi podporovatele. A tak jako zatčení  odbojoví pracovníci zůstali pouze Nikodémová a Mašek. S nimi  prováděli gestapáci zostřené výslechy do pozdních nočních hodin  a pak je převezli k provedení protokolárních výslechů svým kolegům  z kladenské služebny gestapa. Likvidací partyzánského krytu za Újezdem a jeho obyvatel  neskončila pátrací akce komisaře Janture. Na základě výpovědí  a vyhodnocení celé akce došlo k rozsáhlému zatýkání v Oseku,  Újezdě, Kařezu a Točníku. Bylo zatčeno 48 lidí, kteří vešli ve  styk s part. skupinou. V krytu bylo také zajištěno střelivo, pušky, pistole,  nálože, zápalná šnůra, 75 rozbušek, trhavina a velké množství  tiskovin a dalšího písemného materiálu. Dr. Gerke se dohodl s K.H. Frankem, že pro výstrahu českému  obyvatelstvu bude přímo v Hořovicích konán zvlášťní soud, tzv.  Sondergericht. Státní návladní dostali instrukci, že závěr rozsudků musí  znít tak, aby byly uloženy tresty smrti jako výstraha Čechům.  Nacističtí soudci dr. Bellman a radové Littman a Narath tento  projev nacistických vůdců v Čechách také do písmene splnili. Zvláštní soud se konal ve středu ráno dne 12. ledna 1944  v budově okresního soudu v Hořovicích v jeho vstupní hale, aby  mohl být pozván co největší počet starostů, lesního personálu,  četníků a úřednictva z celého Hořovicka a Berounska. Celé soudní přelíčení bylo jen fraškou a mělo jediný cíl  - vynést co nejrychlejší rozsudek smrti. K trestu smrti byli odsouzeni: Jaroslav Mencl z Oseka nar. 10.1. 1984, Jaroslav Mencl ml. z Oseka nar. 25.7. 1919, Vitold Mencl z Oseka nar. 20.4. 1918, Jiří Malina z Újezda nar. 31.3. 1906, Eduard Král z Komárova nar.4.3.1887, Václav Šmíd z Oseka nar. 20.10. 1909, Antonín Kunc ze Rpet nar. 12.8.1914, Jaroslav Bureš z Točníka nar. 16.11. 1889, Václav Řach z Oseka nar. 8.8. 1905, Josef Lukeš z Kařezu nar. 8.8. 1917, Od trestu smrti byly osvobozeny Bronislava Menclová a Anna  Burešová. Janu Urbanovi, lesnímu správci byl, trest smrti změněn  na deset let vězení. Dr. Gerke byl s výsledkem soudu spojen. Psychologický záměr  - dopad na vědomí českých lidí - mu plně vyšel. Chtěl totiž, aby  odsouzení byli popraveni přímo na náměstí v Hořovicích. Všichni jmenovaní byli převezeni do pankrácké věznice. Byli  rozděleni do dvou cel, ve kterých strávili poslední noc. Před tím  se museli svléknout a oděvy dát na hromádky ke stěně. Bez oděvů  leželi na ztuchlé slámě a jen slabá žárovka osvětlovala obě  místnosti. Nikdo z nich neusnul, neboť přemýšleli o svých drahých doma  a sami si uvědomovali svůj hrozný osud a neodvratitelný konec.  Kolik hrůzné tragedie je v tomto líčení událostí. Dne 13.1. 1944 odsouzení byli předvedeni k fotografování  těsně před 11. hodinou a první poprava byla provedena již v 11.31  hod. Dozorci je předávali přímo katům. Jeden rozsudek byl vykonán  přímo v poledne. Správce Urban byl převezen na jiné místo a bylo  mu přečteno rozhodnutí, že trest smrti mu byl změněn na 10 let  káznice. Byl pak převezen s mnoha jinými vězni do Bernau  v Bavorsku. Dne 14. ledna 1944 byla ve všech denících vycházejících na  území Protektorátu Čechy a Morava a také na plakátech oznámena  tato strašlivá justiční vražda. V hlášení K.H.Frankovi psal obersturmbandführer Jacobi toto: Němci bydlící v Hořovicích a okolí, kteří se z části také  líčení zúčastnili, s radostí prohlašovali, že taková věc už dávno  byla v místě postrádána a že přišla velice vhod. Porůznu bylo  docela vysloveno přání pověsit odsouzené hned na tržišti, aby si  Češi uvědomili, že Němci nejsou tak malí, jak se v poslední době  z české strany stále více tvrdí. Dne 13. ledna popravilo gestapo Josefa Lukeše z Kařeza.  Sovětští zajatci byli uvězněni nejprve na Pankráci a odtud je  gestapo přepravilo do Terezína. Dr. Gerke dal příkaz, aby byli  zastřeleni. Stalo se tak 17. dubna 1944 bez řádného soudu. J. Nikodémová a J. Mašek byli odvedeni známým komisařem  Böhmem z Kladna do Terezína a odtud do Německa k lidovému soudu.  Oba byli odsouzeni k trestu smrti. Blížící se konec války a nálety  na německá města způsobily, že rozsudky již nemohly být vykonány. Svou daň v podobě obětování života v boji proti fašismu  zaplatilo mnoho lidí z Podbrdska. V březnu roku 1944 se nastěhovalo do různých domů asi 130  osob německé národnosti. Muselo se jim poskytnout mimo ubytování:  nábytek, oblečení, postele, slamníky a další věci denní potřeby. Mimo to úřady upozorňovaly, že v západních Čechách byli  vysazeni z letadel parašutisté, kteří mají za úkol vést boj proti  Němcům v týlu. Kdo s nimi bude spolupracovat, bude potrestán co  nejpřísněji. Téměř denně se na obloze objevovaly svazy spojeneckých  letadel (bylo jich i několik desítek) a téměř ovládly vzdušný  prostor. Jejich bručivý zvuk bylo slyšet na desítky kilometrů  daleko. Němci nebyli schopni útokům ze vzduchu čelit.Jen tu a tam  zarachotily protiletadlové kulomety či malorážní děla, které  zakrátko byly umlčeny z letadel opětovanou palbou. Počátkem měsíce října, když bylo pěkné slunečné odpoledne, přelétal od Prahy bombardovací svaz, který se rozdělil. Jedno  letadlo se najednou oddělilo od ostatních a řítilo se dolů. Mezi  Cerhovicemi a Zálužím shodilo do luk 6 pum o váze asi 250-300 kg,  které vytvořily krátery o průměru 5-6 m a hloubce 5 m. Detonační  vlna způsobila v Záluží vyražení oken u několika rodinných domků.  V blízkosti exploze pum pracoval na poli občan Josef Anton ze  Záluží s kravským potahem. Byli povaleni tlakovou vlnou na zem.  Střepiny z pum byly nalezeny až 100 m od místa výbuchu. Jiné letadlo shodilo několik pum za Drozdovem. Tlakovou  vlnou byl pobořen rodinný domek a několik oken vyraženo. Od konce měsíce srpna pronikly mezi lidi zprávy, že na  Slovensku vypuklo národní povstání proti Němcům. Svitla opět  naděje, že konec války se neodvratně blíží. Rok 1945 začal mírnou zimou. Německé úřady vydaly nařízení  k šetření palivem a elektrickou energií. Každý musel vést záznam o  týdenní spotřebě, aby pracovníci elektráren mohli okamžitě  zjistit, zda je přidělený limit čerpán. Z naší obce bylo povoláno pět zemědělců na zákopové práce.  Ovšem ještě týž den se vrátili zpět. Zřejmě nacisté usoudili, že  je zbytečné klást odpor postupujícím sovětským vojskům. Vánoční prázdniny na školách byly prodlouženy na neurčito.  Školním dětem byly rozdány domácí úkoly a opět se ze školy vracely  domů. Tíživá situace dýchala na obyvatelstvo ze všech stran. Přes  tuto skutečnost starosta Folta a zemědělec Altman byli voláni na  okresní úřad, aby obec odevzdala další kontingent chlebového obilí  ve výši 60 q. Kromě toho přišla do obce dne 2. března ozbrojená  skupina německých vojáků. Zabrali opět oba hostince a pro  důstojníky soukromé byty. Zabrali i zdejší školu a hospodařili po  svém. V naší obci se objevili první angličtí zajatci, které Němci  po útěku ze zajateckého tábora opět zajali. Byli pak převáženi  směrem na Plzeň. To už si Němci netroufali zajatcům škodit. Zásobovací situace se stále více zhoršovala.  Samozásobitelské dávky byly opět sníženy. Na zákopové práce byli  povoláni 17-18 letí hoši. Ale z naší obce neodešel nikdo. Dne 12. března dostal starosta příkaz, aby u újezdských  zemědělců ubytoval německé vystěhovalce. Do Újezda přijeli  většinou na selských vozech, naložených nejnutnějšími potřebami.  Bylo to asi 27 osob. Byli ubytováni u Permanů, Cintů, Mužíků,  Procházků a Jeřábků. Stíhací letadla spojeneckých vojsk, kterým se mezi lidmi  říkalo "hloubkaři", napadla nákladní vlak na zbirožském nádraží  a nákladní vlak u vlečky odbočující na Komárov. Kulometnou palbou  byly rozstříleny obě lokomotivy tak, že nebyly schopné další  jízdy. Lidé s údivem sledovali doslova krkolomné manévry při  nalétávání na lokomotivy. Němci si ani nevystřelili. Raději se  poschovávali v prohlubních nebo příkopech. Průbojnost střel  z leteckých kulometů byla ohromující. Střely dokázaly prostřelit  i kolejnice. Téměř den co den "hloubkaři" někde něco ostřelovali.  Americká a anglická letadla denně přelétávala naše území v mohutných svazech. Obyvatelstvo bylo vyzváno, aby začalo budovat  protiletecké kryty. U občanů tyto výzvy nenalezly pochopení. Velmi rušný týden prožili újezdští občané od 15. do 21.  dubna 1945. V pondělí v pozdních nočních hodinách rozzářila se  obloha nesčetnými světly od směru na Plzeň. Hukot letadel byl  ohlušující. Po půlnoci začal nálet na plzeňskou Škodovku. Byl  hrozný! Ti, kteří jej zažili v lesích okolo Plzně, vzpomínali na  něj s hrůzou. Nádraží a veliká část Doubravky byly rozbity. Ranní  vlaky již do Plzně nedojely. Hned příští den se objevili nad naším  krajem "hloubkaři" a nedovolili žádnému vlaku pohyb po trati.  Odpoledne dne 17. dubna projížděl k Plzni osobní vlak se dvěma  vozy protiletadlových děl. Na Hájích za Farářovým lesíkem byl vlak  napaden dvěma hloubkaři. Boj netrval dlouho. Nejdříve umlkla obě  protiletadlová děla a pak rozstřílená lokomotiva vypustila s parou  svou duši. Letadla pak pokračovala směrem ku Praze. Od té doby  neprojel do cíle svého určení žádný vlak, žádné auto. Na státní  silnici shořelo u Cerhovic několik vojenských aut od zápalných  střel. Letecké síly spojenců úplně paralyzovaly veškerý pohyb  Němců. Když bombardovací svazy přelétávaly nad krajinou, shazovaly  také benzinové nádrže. Také jedna spadla před Šinknerových domkem.  Obsah nádrže mohl být 5 hl. Lidé se nyní báli vycházet k trati anebo ke státní silnici.  Poslední vlaky jely 22. dubna a pak už trať zela prázdnotou. Do obce přišlo nové německé vojsko a staré odešlo. Nové  skupině velel nadporučík Püchler. Tento Němec naprosto nechápal  stávající situaci blížícího se konce války. Němci se již před  újezdskými lidmi otevřeně a ironicky vyjadřovali o neúspěšném  vedení války. Důstojník Püchler nechtěl vidět poraženeckou náladu,  žil v neustálém strachu před možnou vzpourou civilního  obyvatelstva. Vydal proto rozkaz dne 25. dubna, aby nikdo  z civilních obyvatel nevycházel po 21. hodině z domu. Nařídil  strážím, aby každého nočního chodce důkladně prohlédly. Němečtí vystěhovalci, kteří odešli 26. dubna z obce, se  pojednou 2. května vrátili zpět. Dělníci jezdící do Škodovky  dostali od obecního úřadu potvrzení, že nemohou jezdit do  zaměstnání, neboť vlaky přestaly úplně jezdit. Na Beroun byl proveden jeden z posledních náletů této války.  Také do okolí Hořovic padlo několik lehčích pum, které nezpůsobily  větší škody. Válka se neúprosně chýlila ke konci. Je 5. května 1945. V 8 hodin zazvonil na obecním úřadě  v Újezdě telefon. Starosta Folta dostává z četnické stanice  v Cerhovicích příkaz, aby nechal odstranit všechny německé nápisy.  Příkaz dal vrchní četnický strážmistr Malina. Pašek - obecní posel - sundal nápis "Gemeindamt", a na jeho  místo zavěšuje starou tabulku "Obecní úřad". Němci, hlídkující po  obci, nechávají tuto tabuli bez povšimnutí. Na obecním úřadě je několik občanů, kteří se ocitli na počátku památných událostí. V 10.45 hodin dostává učitel Cyprián  příkaz přímo z četnické stanice, aby byl ze spolehlivých lidí  sestaven národní výbor, který bude dohlížet na zachování klidu  a pořádku v obci a zřídí hlídky po vojenském vzoru. Předsedou tohoto výboru se stal Josef Folta, dosavadní  starosta, členy Josef Mužík, čp. 7, Jan Palek, důchodce, čp. 124,  František Cyprián, učitel, čp. 161. Výbor sestavil z bývalých  vojáků hlídky, označené páskami v národních barvách. Velitelem se  stal Bohumír Křivánek, četař asp. v záloze. K ruce mu byl určen  Jaroslav Feyreisl. První hlídky vešly do ulic v 11.30 hod. Na četnickou stanici bylo ohlášeno, že příkaz byl splněn.  Jinak v obci byl klid. Ulicemi procházejí německé a české hlídky.  Němci jsou ozbrojeni samopaly a ručními granáty, kdežto újezdští  mají jen holé ruce. Jednomu z hlídky, Antonínu Štochlovi, strhl  německý důstojník pásku z rukávu. Mládež se začala shlukovat, ale  hlídky nedopustily velké srocování. Před polednem dostavil se na národní výbor tlumočník  německého velitele s výzvou, aby se Folta dostavil ve 12.30 hod.  k nadporučíku Püchlerovi. Tato situace napovídá, že Němci  nepochopili podstatu konce války. Püchler mu nařídil, aby se  okamžitě přestalo s odstraňováním německých nápisů, vlajky z domů  musí být odstraněny, jakékoliv shlukování lidí se zakazuje. Ani  dvěma chodcům se nedovoluje jít po ulici. Hlídky na ulicích mohou  zůstat. Na záruku klidu chtěl zajistit 10 újezdských občanů. Proti  tomu vznesl Folta ostrý protest. Rozhlas oznámil, že spojenecká vojska osvobodila Plzeň.  V Praze vzniklo povstání. Všichni naslouchali zoufalému volání o  pomoc. Německé tanky se od Benešova valily na Prahu. Na statku Richarda Hlavatého se stal malér. Přes zákaz  velitele německé jednotky vyvěsil Hlavatý československou  a americkou vlajku. Německá hlídka upozornila, že vlajky musí  okamžitě dolů. Hlavatý dům zamkl a utekl z domu. Němci vnikli do  stavení násilím. Přivedli Lojzu Hnízdila a ten musel vlajky  sejmout a odnést k Püchlerovi, zároveň bylo nařízeno, aby Hlavatý  se do 20 hodin sám přihlásil. Když se tak nestane, bude zajištěna  jeho žena. Hlavatý se ukryl v čp. 110 a vyšel odtud až v nočních  hodinách. Folta a Mužík dostali od německého oficíra příkaz, že po  20. hodině musí být ulice prázdné a domy uzamčeny. Pásky hlídek  musí být odevzdány na obecním úřadě. Také zde zůstane 6 lidí jako  rukojmí, aby v obci byl klid. Před obecním úřadem musí být připraveno 6 povozů pro potřebu  vojska. Tak zněl Püchlerův rozkaz. Do ulic postavili Němci  kulomety. Na výpadových směrech hlídkují šestičlenné hlídky. Vedle  řadových vojáků hlídkují i příslušníci SS. V obci je klid. Členové  národního výboru opouštějí úřadovnu po 20. hodině a zůstává 6  rukojmích. Z oblak se začaly řinout proudy vody. Před 21. hodinou se pohybuje v polích za humny lidský stín.  Hlídka jej spatřila. Ozvalo se cvaknutí odjištěné pojistky a  zároveň slovo "Halt". Stín se zastavil. Voják se blíží rozbředlým polem k postavě.  Byla to promoklá žena s nůší trávy na zádech. Voják se vrací na  své stanoviště. Žena odbíhá pryč z nebezpečného místa. Lidé poslouchají rádio. Praha stále volá česky, anglicky  i rusky o pomoc. V Praze se stavějí barikády. Lidé se staví na  odpor se zbraní v ruce. Všichni jsou vzrušeni až do krajnosti. U kronikáře Cypriána je ubytován leutnant Püchler. Je tu  stálý hluk, jak přicházejí a odcházejí němečtí vojáci. Teprve  k půlnoci nastává klid. Venku Němci přivádějí 4 páry koní ze selských stání a s nimi  i majitele. Jsou to: Josef Štefan, čp. 6, Josef Tauš, čp. 5,  Václav Cintl, čp. 27 a Josef Mužík, čp. 7. Je po druhé hodině v noci. Před domem kronikáře Cypriána  třeskl výstřel. Pak je slyšet dusot koní a hrčení vozů. Na obecním  úřadě německé stráže chvatně posbíraly automaty a granáty  a odcházejí. Chvatně! Němci odjeli z Újezda! Odjeli směrem na  Cerhovice. Do deště se probouzí neděle 6. května. V pět hodin ráno  je opět národní výbor a všichni členové hlídek pohromadě. Před školou zůstaly trčet v důsledku velkého spěchu tři  naložené vozy s tlumoky a výzbrojí. Hlídky prohledávají školu a  oba hostince, které sloužily za ubikace Němcům. Všude byl velký  nepořádek. Spisy byly rozházeny po zemi, části výstroje rozmetány  do všech prostor místností. Hlídky a občané, kteří přišli ku pomoci, soustřeďují  veškerou výzbroj a výstroj do školy. Nyní na přístupových místech  hlídkují ozbrojené hlídky. Mají k disposici lovecké pušky  a granáty. Na domy byly opět vyvěšeny čsl. vlajky. Četnické stanici bylo ohlášeno, že v Újezdě byl soustředěn  tento stav zbraní a munice: 150.000 kusů nábojů do pušek a kulometů, 4 kusy pancéřové pěsti malé, 11 kusů pancéřové pěsti velké, 9 kusů ručních granátů s držadly, 26 kusů ručních granátů bez držadla, 61 kusů ručních granátů vejčitých, 1 kus ručního granátu bez držadla, 1 kus nárazové miny, 1 a 1/2 kg ekrasitu, 1 kus vojenská puška, 7 kusů bodáků, 5 kusů telefonních přístrojů a mnoho metrů  telefonních drátů. Zbraně dostali do opatrování Josef Šlosar a Jan Smetana. Na národní výbor byl umístěn rozhlasový přijímač ke  sledování bojové situace. Praha stále bojovala. Z četnické stanice  přišla zpráva, že přes Cerhovice pojedou americké tanky. Zpráva  však byla nepravdivá. Cerhovicemi projel pouze jeden tank velkou  rychlostí. Šlo zřejmě o zpravodajského obrněnce.

Taneční parket.

Ten má svou bohatou historii a zapsal se do povědomí lidí  jako zdroj dobré zábavy i jako zdroj nechvalně známých tanečních  zábav. Záleželo na tom, jak se kdo na věc díval. Jedno však je  jisté, stal se známým za dobu svého trvání od Prahy až po Plzeň. Před 30 lety asi tak na začátku padesátých let přišel kdosi,  dnes už se neví kdo, na myšlenku uspořádat v bývalém lomečku na  drahách taneční zábavu. Bylo to místo pro tento účel jako  stvořené. Rovný plácek, do stráně vykrojený kout, jak se v něm  před mnoha lety těžil kámen na stavbu domků, zatravněný svah  porostlý vřesem, břízami, borovicemi, smrky, to vše tvořilo hezký  přírodní celek. V roce 1949 se zde vůbec poprvé hrálo divadelní představení  "Lucerna", které tehdy režíroval legendární ochotník František  Puchmeltr. Bylo a je dosud v živé paměti zdejších občanů, že právě  skvělé prostředí a dobré herecké výkony daly večernímu představení  neopakovatelný ráz. Pohádkový motiv "Lucerny" uchvátil obecenstvo  natolik, že ještě dnes se o tom při různých příležitostech  vypráví. S tanečními zábavami to začalo v roce 1951 v létě. Ze  Žebráku byl přivezen starý dřevěný parket. Musel být pracně  sestavován z dílců, aby těch několik desítek čtverečních metrů  rovné plochy bylo schopné k tancování. Zábava byla asi tak 2-3x  v letních měsících. Z počátku zde hrály dechové hudby, později  džezové. Návštěvníků přibývalo. Stoly a židle sem musely být dováženy z hostince a po každé  zábavě odváženy zase zpět. Funkcionáři Doubravanu s tím měli dosti  velké potíže. Prodej občerstvení se odbýval u pultu, později byl  vybudován krytý zděný stánek v dnešní podobě. Byl přistavěn i  sklep. Taneční parket sestavěný z dřevěných desek se během let  opotřeboval, a tak byl v letech 1957-8 budován betonový, značných  rozměrů. Od té doby zde účast mladých lidí značně stoupla. Když  pořadatelé viděli, že zájem je veliký, bylo započato s pořádáním  tanečních zábav každou sobotu. Byl také vybudován stánek pro  muzikanty. I hudba se změnila. Začaly zde vystupovat různé beatové  skupiny. Každou sobotu večer se rozsvěcovala světla a mihotavě  zářila do přibližující se noci. Nejbližšími vlaky od Prahy i  Plzně, pěšky i motorovými vozidly sjížděli se sem mladí ze všech  stran. Návštěvy se pohybovaly od 600 do 1000 lidí někdy i více. Pořadatelská služba byla obsazována členy T.J. Doubravan.  K zvládnutí všech povinností kolem taneční zábavy bylo nutné  postavit asi 13 lidí. Prodej občerstvení obstarávaly 3 ženy. Zábavy byly pořádány do 02:00 hodin. Později do 01:00 hodin. Tam, kde je hodně mladých lidí, zvláště ve věku 15-20 let,  tam je také hodně vzruchu a neukázněnosti. Najdou se i takoví,  kteří vyprovokují rvačku nebo jiné nepřístojnosti. Pak museli  zasahovat pořadatelé. Někdy se jim podařilo zlomit odpor hladce,  jindy obtížněji. Obyčejně to končilo tím, že provinilec byl vykázán mimo taneční prostor. Stávaly se i případy, že po ukončení  zábavy docházelo k poškozování soukromého i veřejného majetku.  A to pak byla situace vážnější. Byly stavěny hlídky po vsi, aby  takovým případům bylo zabráněno. Do roku 1974 byl taneční parket neoplocen. A tak se stávalo,  že toho využívali jednotlivci k neplacení vstupného. Když byli  chyceni, byli obyčejně vykázáni. Docházeli sem mladí nevhodně oblečeni. S tím byla velká  potíž. Pustit, či nepustit ?. Řešilo se to individuálně. Rok 1974  byl jakýmsi předělem. Jako z udělání začaly se množit případy  tělesného napadání. Tuto skutečnost nelze zastírat. O průběh  tanečních zábav se začaly zajímat i okresní orgány. Situace  dospěla tak daleko, že ONV taneční večery zakázal. Teprve po  vybudování plotu a sociálního zařízení byly zábavy v srpnu opět  povoleny. S odstupem času je možno uvést, že k velké návštěvnosti  mladých lidí přispělo pěkné přírodní prostředí, vhodné vlakové  spojení, beatové skupiny a stálost pořádání zábav. T.J. Doubravan Újezd jako pořadatel měl z pořádání zábav  slušný příjem na provozování kopané.