Historie

První zmínka o Újezdu je z roku 1399, kdy neznámý písař zapsal do knihy zvané Librierectionum, že v dědině "Oujezd čtyř konšelů" žil Václav Konšelův, který přiznává placení desátků z popluží kostelu v Cerhovicích. Tento údaj se nachází ve 13. svazku na straně 93 zmíněného církevního dokladu. Kniha Librierectionum je uložena ve státním archivu při Kanceláři prezidenta republiky. Staročeské pojmenování Oujezd označovalo kus země. Vzniklo tak, že před tím, než někdo mohl dostat od vrchnosti pozemek, muselo několik jezdců v určitém čase odjet na ono místo a hranice pozemků se stanovily podle toho, kolik toho ujeli. To se potom nazývalo Újezdem. V Čechách se údajně nachází 28 Újezdů, 58 obcí má ve svém názvu Újezd doplněný nějakým přídavným jménem. Dále se můžeme setkat s 28 Újezdci a s deseti variantami tohoto jména.

Naše obec se po svém založení jmenovala "Újezd čtyř konšelů", později se psala jako Dluhy Vgezd, Dlouhy Augezd a snad i jinak. Od prvního jména "Újezd čtyř konšelů" se dá odvodit, že ves byla založena po 12. století, kdy správu měst už vedly konšelské sbory a některý český panovník daroval čtyřem bratrským konšelům za určité zásluhy či prokázané služby jižní část královského pozemku jinak náležejícího k hradu Žebráku. V historii tohoto hradu je uváděn "Újezd čtyř konšelů" mezi dědinami, které byly povinny sloužit tomuto vrchnostenskému uspořádání. V době založení "Újezda čtyř konšelů" lze vyvodit obraz, že tu byly vybudovány čtyři dvorce neznámých konšelů. Blízko nich vedla cesta, která spojovala zemskou stezku s Komárovem a hradem Valdekem. Dvorce vznikly v prostoru, kde se nyní nachází Permanova usedlost, Lukešův, Štychův, Moutelíkův, Matějkův, Hoškův, Voříškův, Jeřábkův a Stojcův rodinný dům. Hlavním důvodem založení dvorců byl také výskyt silného na povrch vyvěrajícího pramene, který sloužil potřebám obyvatelů dvorců i napájení domácího  zvířectva. O založení Újezda je tu i jeden nepřímý důkaz. Jde o nahodilý nález stříbrných mincí v roce 1909 v opuštěném lomu "Na Dobrové". Šlo o denáry z ll. století. Byly to mince dosti vzácné. Pravděpodobně je zde zakopal jeden z usedlíků z obavy před zničením. Doba vzniku denárů dokládá existenci naší obce. Jak již bylo uvedeno, Újezd náležel v době svého založení ke hradu Žebráku. Se změnou držitelů tohoto hradu měnil i Újezd své pány. Tehdy - stalo se to roku 1487 byl poprvé částečně Újezd odtržen od točníckého panství. Šlechtic Krištof z Gutštejna .... přejal do správy Točník a promrhal jej prostopášným životem a nákladnými cestami po Čechách, Uhrách a Bavorsku. Aby kryl tyto náklady, zastavil dědiny Tlustici, Olešnou a lidi z Újezda povinné pěší robotou, Rpety a Jivinu panu Kunatu Pešíkovi z Komárova, který v té době rozšiřoval hutě a sháněl dělníky. Tato zástava trvala asi do roku 1509, neboť Krištof pro násilnické kousky byl donucen vydat točnícké panství opět králi za  nepatrnou náhradu. Újezd byl vrácen se všemi lidmi opět pod královskou korouhev. Téhož roku byl dán Újezd králem i s jinými dědinami a hradem Valdekem Kunatu Pešíkovi z Komárova. Některý z jeho potomků, pravděpodobně Jiří z Valdeka, proslulý svou zbožností, věnoval všechny důchody plynoucí z dědiny Újezd klášteru ve Sv. Dobrotivé.

Teprve roku 1591 Ladislav z Lobkovic, držitel hradu Zbiroha, koupil dobrotivský klášter a některé dědiny od zchudlého Viléma Zajíce z Valdeka. Mezi těmito dědinami byl uveden také Dlouhý Újezd, prvně tak jmenovaný a tak i do zemských desek zapsaný. Zbirožské panství bylo roku 1594 přičleněno k české koruně, neboť Lobkovicové, Ladislav starší a Jiří, upadli v nemilost císaře Rudolfa II pro dvorní pletky a pozbyli tak všech svých statků. Tím se Újezd dostává pod zemskou vrchnost. Ale ne na dlouho. Roku 1611 prodává císař Rudolf II. obec Újezd i pustou ves Doubravici Dorotě Říčanské, manželce Jana Litvína z Říčan, majitelce hořovického panství. Dorota Říčanská zapůjčila Rudolfu II dne 7. 7. 1608 jistou částku peněz, které si z opatrnosti dala zapsat do zemských desek, a tak i pojistit. Císař pak podle trhového kvaterna v pondělí po Nanebevstoupení Páně r. 1611 prodal za 10.000 kop míšenských ves Tlustici, Zaluží, Újezd, pustou ves Doubravici, vše k žebráckému a točníckému panství náležející, tj. s pěšími lidmi, koňskými potahy, stálými platy a povinnostmi, které byli poddaní lidé z těchto vesnic nuceni odvádět. Dále k tomu náležely pole, luka, zahrady, potoky, lesy a k tomu náležející příslušenství, tak jak to císař měl v užívání.

Roku 1618 se Jan zúčastnil stavovského odboje. Odboj byl potlačen a všechny statky šlechtice a jeho manželky byly zabaveny a roku 1623 prodány Marii Eusebii, hraběnce z Martinic, prostřednictvím jejího manžela Jaroslava, bývalého místodržitele a v té době říšského hraběte a dvorského maršálka. Od té doby zůstává Újezd při hořovickém panství spolu s obcemi Hořovice, Velkoá Víska, Tihava, Kotopeky, Otmiče, Třenice, Komárov, Hvozdec, Mrtníke, Podluhy, Malá Víska a Osek. Marie Eusebie hraběnka z Martinic, horlivá katolička, dbala na to, aby i její panství bylo očištěno od kacířství, tj. od českých bratří, utrakvistů, luteránů. Snažila se o to, aby její poddaní se vrátili do lůna katolické církve. Kněžím, které sem hraběnka povolala, lidé nerozuměli. Přijali sice katolickou víru, poněvadž se jim to poručilo, ale zůstávali lhostejní. Všem těm, kteří se přidali na stranu katolíků, byla hraběnka zvlášť nakloněna. Mezi takovými věřícími byl také újezdský rychtář Vaníček (žijící na usedlosti, jíž se dnes říká Permanovic statek). Hraběnka nejen že mu rychtářství  ponechala, dluh mu odpustila, ale i syna Vitouše spolu s několika dalšími syny svých úředníků dala na svůj náklad vystudovat bohosloveckou fakultu v řádu jezuitském.

Třicetiletá válka Újezd těžce postihla. Ves byla velmi  blízko zemské stezky, kudy přecházela císařská a švédská vojska. A tyto vojenské hordy, Újezd vydrancovaly a vypálily. Lidé v panické hrůze utekli do lesů, anebo byli zabiti. Následkem toho pole i luka pustla. Nebylo nikoho, kdo by je obdělával. Hraběnka usadila v Újezdě na opuštěné usedlosti několik německých rodin. Usídlencům dala dobytek za nepatrný, ale dědičný poplatek, který se musel každoročně odvádět do panské pokladnice. Říkalo se mu "železný poplatek". A to byl vydatný zdroj panských příjmů. Tento zdroj panských příjmů byl zajištěn zápisem tohoto znění: "Tito usedlíci jsou povinni louky, které pode dvorem leží, a druhou loučku sekati, též zálužskou a Doubravici, od nichž se jim dle zvláštního ujednání platí. Jsou povinni všechno to, co se jim poručí, spolu s jinými lidmi dělati a vykonávati. Platu svatojiřského a havelského, při Třech králích a Vánocích 63 kop a 30 grošů, slepic 64 a půl, vajec 13 kop 32 kusy, robot ke stravě 58 dní "odváděti"! Ves pustla dále. Třicetiletá válka na čas zastavená, vzplanula znovu, zvlášť po roce 1634. Osadníci uprchli a již se nevraceli. Stav obce po třicetileté válce charakterisuje urbář hořovického panství, sestavený na císařský rozkaz panem Jakubem Veltrubským z Veltrub a dokončený po provedené opravě dne 15. června 1648. Praví se tu: Ve vesnici Újezdě je panský dvůr, který od předešlé vrchnosti byl z pěti usedlostí sestaven. K němu patří polnosti u zalužského hrádku a hořejšího mlýna (Vystrkov) o výměře 9 lánů. Půda je dobrá. Na většině se může pěstovat pšenice. Ke dvoru patří také v počtu čtyři louky: zalužská Pode dvorem, v Loužku a v Doubravici. Nasuší se zde dobrých 50 vozů sena a otav asi polovic. Ve dvoře se mohou chovat dojné krávy v počtu 20 kusů,  jalovic stejný počet. Dají se zde pěstovat i vepři. Ve dvoře byla ovocná školka. V té vsi je 16 usedlíků, z toho 14 s potahy a 2 chalupníci. Je zde 7 a čtvrt lánu polí a pěkná luka, chvojový a březový les. Jsou zde dobrá pastviště pro hovězí dobytek, ovce a další dobytek. Nyní je ves zpustlá, spálená. Velmi málo chalup stojí. Gruntovní kniha hořovického panství, založená v okresním archívu, uvádí z doby kolem roku 1600 jména držitelů usedlostí v Újezdě. Některá z těchto jmen újezdských usedlíků uvádí také urbář Jakuba Veltrubského v souvislosti robotních a platebních povinností. Uvádí jména a dobu na jednotlivých usedlostech s výčtem povinností k vrchnosti. Na popisném čísle 16 byl grunt Jana Červenky. Jeden z jeho potomků, Václav (rod se udržel po tři generace), měl tyto povinnosti - na sv. Jiří 1 kopa, 20 grošů - na sv. Havla 1 kopa 20 grošů - na Tři Krále 20 grošů. Mimo to byl tento usedlík povinnen dodat: 5 slepic, 56 vajec a odpracovat 4 robotní dny. Šebestián Tábor a jeho potomci na čp. 6. se udrželi jen tři generace. Mikuláš Tábor, syn měl, stejné platební i robotní povinnosti jako Jan Červenka. Rod Kristiána Woldřicha vlastnil grunt čp. 24. a hospodařil na něm po 8 generací. Měl stejné povinnosti jako Jan Červenka. Rod Šimona Veldy - Antonovského, čp. 10. změnil vlastníka  gruntu v posledním roce 16. století. Byl prodán za 80 kop míšenských. Urbář roku 1648 uvádí jako usedlíka Jana Antona s povinností stejnou jako u předešlých gruntů. Z historického hlediska je nejzajímavější grunt Jana Vaníčka, čp. 11... Rod Vaníčků hospodařil na gruntě až do roku 1752. Potom se sem přiženil Václav Kučera. Vít Vaníček měl roku 1648 založenu stejnou povinnost jako předešlí sedláci. Jak již bylo vpředu uvedeno, tento sedlák požíval zvláštní milosti hraběnky pro svůj dobrovolný přestup na římskokatolické vyznání. Více se majitelé měnili na gruntě čp. 27. Původně grunt patřil Mikuláši Brožovi, pak Jakubu Hejkalovi. Toto jméno uvádí urbář s těmito platebními povinnostmi: na sv. Havla 1 kopa 20 grošů na Tři krále 1 kopa 10 grošů, jedna a půl slepice, 28 vajec a 2 dny roboty. V roce 1668 přiženil se na tento grunt Jakub Tábor, jeden z potomků Šebestiana Tábora  z čp. 6. Na čp. 15 hospodařil až do roku 1627 Lukeš Říha. V tomto roce se sem přiženil Matouš Pavlík. Ani Říhu, ani Pavlíka Jakub Veltrubský ve svém urbáři neuvádí.  Na čp. 9. hospodařil Jan Šaum, jehož rod se tu udržel po 5 generací. Jan koupil grunt v roce 1599 od Bartoloměje Šauma. Ten měl platební povinnost poněkud pozměněnu. Na sv. Jiří a sv. Havla platil po 1 kopě a 20 groších, ale o Vánocích 2 kopy a 48 grošů, 4 slepice, 56 vajec a 4 robotní dny. Na sousedních číslech 7 a 8 se selské generace udržely nejdéle. Na čp. 7. byli Vacurové (v roce 1600 tu žil Matouš, v roce 1648 Mikuláš Vacura). Vacurové zde hospodařili až do poloviny 19. století. Platební povinnost byla stejná jako u Jana Červenky. Jen o Vánocích platební povinnost nebyla určena. Rod Ludvíků hospodařil na čp. 8. po dobu 250 let. Zprvu Matěj, později v době vzniku urbáře tu žil Jan. Platby na sv. Jiří a sv. Havla byly stejné jako u Vacury, jen o Vánocích platili na tomto gruntu 2 kopy 48 grošů. Grunt Šťastného Štěcha, čp. 18, byl označen jako chalupa. V roce 1626 byla prodána za 20 zlatých Matěji Voldřichovi. Urbář jej neuvádí, leda by jeho povinnosti byly totožné s povinnostmi Diviše Voldřicha na čp. 24. Grunt Jana Hromádky, čp. 5., měl také trochu historie. Dostal se totiž do rukou ovdovělé nevlastní matce Jana Hromádky, Anně. Macecha špatně hospodařila, poněvadž když v roce 1623 grunt dostal pravý vlastník Jan Hromádka ml., musel za něj zaplatit 80 zlatých. Z toho mělo připadnout maceše 23 zlatých 40 grošů. Janův potomek Jiří měl stejnou povinnost jako rod Ludvíkův. Na čp. 4. hospodařil až do roku 1606 Marek Poláček. V tomto roce koupil grunt Petr Urban. Urbář jej však neuvádí. Jan Dolejší vlastnil grunt čp. 29. Koupil jej roku 1606 po nebožtíku Janu Holubovi s povinností zaplatit 32 zlatých, 34 grošů a 2 denáry věřitelům. I tady byla stejná povinnost jako u Ludvíkovic gruntu. V roce 1605 byl grunt čp. 26, patřící Petru Rozsekovi, prodán Martinu Vrchotovi. V urbáři není uveden. Na čp. 25 hospodařil v roce 1600 Jiří Dousek. V roce 1622 koupil grunt Šťastný Řezáč. Grunt pak přešel do rukou Matouše Pavlíka. Toho už urbář uvádí, ale povinnosti neuvádí. Některé grunty byly sloučeny na panský dvůr. Týkalo se to gruntu Pavla Bílka, stalo se tak v roce 1610. Dále grunt patřící Jirkovskému v roce 1593 koupil Hans Jirk od šlechtice Ladislava z Lobkovic za 420 zlatých. Ovšem na sv. Bartoloměje v roce 1611 jej za 400 zlatých koupila paní z Říčan a začlenila jej do svého panského dvora. Totéž se stalo s gruntem Jana Všudyvěje. Jeho grunt v roce 1611 opět koupila paní z Říčan za 90 zlatých.

V lese u hájovny za obcí Újezd u Hořovic, která podle údajů posledního hajného Fouska byla postavena roku l837, se nalézá kruhová prohlubeň, uprostřed srovnaná do roviny, o hloubce asi 3m a průměru asi 20 m. Je obklopena o něco hlubším příkopem, nad nímž se vypíná úzký val kruhovitého tvaru. Když byl kolem roku 1850 budován pro hájovnu v náspu tvrze sklep, byl nalezen starožitný zámek od některých dveří ve tvrzi. Z údajů Sedláčkovy knihy "Hrady a zámky" z roku 1889 vyplývá, že v tomto místě stávala od počátku 14. století tvrz. Byla postavena pravděpodobně z drábovských křemenců, které byly vytěženy na nedalekém kopci zvaném Hlava (513 m n. m.). Po těžbě zde zůstaly prohlubně různých tvarů i hloubky, dnes už zcela zarostlé. Lidově se těmto místům říká "hrobišťata". Jsou opředena pověstí, že kdokoliv sem přijde, určitě zabloudí. V podzemí "hrobišťat" prý sídlí lesní duch Hlavín, který na určitá neviditelná místa nastražuje tzv. bludné koření. To vydává omamnou vůni, a kdo se jí nadýchá, určitě zabloudí ve spleti prohlubní. Teprve, když účinek vůně pomine, člověk se z bludného kruhu dostane ven. Bloudění postiženého prý lesnímu duchu Hlavínovi působí náramnou radost a skrytě se tomu z některé prohlubně směje. Původní tvrz Doubravice byla kruhového tvaru. Měla hluboké  sklepení, o něco výš obytný prostor a nahoře pozorovací věž. Vstup do tvrze umožňoval přes hluboký obranný příkop pravděpodobně padací most, umístěný z východní strany. V místě, kde dnes stojí hotel Bouchalka, se vyskytovala ves Doubravice, která se připomíná již v roce 1230. V Sedláčkově knize z roku 1889 se uvádí, že tvrz i vesnice byly v 15. století již  pusté. V roce 1400 žil ve tvrzi Hašek z Doubravice. Ten půjčil peníze klášteru v Břevnově a za to dostával doživotně úroky. O něco později se stal držitelem tvrze Michal Chabec. Roku 1405 Michal se svým bratrem Václavem sjednal s cerhovickým farářem Jindřichem z Libědic, že cerhovické faře budou platit desátek z výnosu polností. Od Chabce pak farář Jindřich z Libědic spolu se svými přáteli Zděnkem z Chajna a Otíkem z Leského koupili popluží v Doubravici. Když farář Jindřich přešel roku 1407 do Vřeskovic na Přešticku, prodali zmínění držitelé doubravické popluží faráři Domašínovi z Domašic. Ten za popluží zaplatil penězi, které mu darovali nábožní osadníci. Roku 1574 prodal Šebestián Pešík zpustlou ves i tvrz Doubravici Jiříku Zajícovi z Hazmburku (Valdeka). Zajíc tento objekt dal připsat ve prospěch kláštera ve Sv. Dobrotivé. Posledními obyvatelkami tvrze byly údajně sestry, které prý zmizely neznámo kam v době třicetileté války (1618-1648). Ovšem,  pak zde vzniká rozpor mezi časovými údaji. Jedna verze uvádí, že tvrz měla být pustá již v 15. století, druhá udává existenci sester ještě na počátku 17. století. Co je tedy pravdou? To už se  asi nepodaří nikdy zjistit.

Dovětek! V roce 1974 potvrdil ústně hajný Fousek býv. kronikáři Františku Kecksteinovi (*1930), že mezi tvrzí a dnešním hotelem Bouchalka existuje podzemní chodba. Po roce 1945 (přesně nebylo řečeno), když byla Bouchalka v majetku státních lesů, podnikl Fousek s několika odvážlivci ze sklepení Bouchalky průzkum podzemní chodby směrem na tvrz Doubravici. Dostali se prý až 150m daleko. V chodbě se velmi obtížně dýchalo a byl tam silný zápach po zkažených vejcích. Dále nemohli v postupu pokračovat, neboť chodba byla částečně zavalena a hrozilo nebezpečí sesuvu horniny. A tak se vrátili. Bližší popis hajný Fousek neudal.

Autor pojednání o tvrzi Doubravice, známý svou senzibilní schopností objevovat prameny vody pod zemí, geopatogenní zóny a podzemní chodby, provedl dne 25. května 1992 za doprovodu své ženy Jarmily a Josefa Jíchy z čp. 8., člena obecního zastupitelstva v Újezdě, ověření údajné existence podzemní chodby z bývalé tvrze Doubravice do objektu Bouchalky. Za pomoci pružiny a virgule bylo započato s ověřováním uprostřed rovinky v prohlubni tvrze. Bylo zjištěno, že zde skutečně chodba začíná a směřuje na Bouchalku. Chodba byla sledována po nerovném hřebenu, vždy asi po 50 metrech byla měřena její hloubka. Podle konfigurace terénu se pohybovala od 7 do 13 m. Asi v polovině trasy přišla skupinka na místo, kde byl  zřetelný propad chodby, vytvářející písmeno T. Úkaz dával tušit, že je zde jakási odbočka do postranní chodby. Ta byla sledována asi 80 m a končila u strmého svahu v prostoru, který nabízel svým uspořádáním domněnku, že zde stávala lidská obydlí. Pak bylo pokračováno ve sledování chodby přes různé překážky včetně potůčku až do objektu hotelu Bouchalka. Zde se pohybovala  hloubka uložení chodby ve 4-5 metrech. Od majitele hotelu Bouchalka pana Altmana se skupina dozvěděla, že skutečně pod nynější kuchyní hotelu bylo při přestavbě hotelu v roce 1968 zasypáno sklepení, do kterého ústily tři chodby, a to ze zámku Hořovice, Zbirohu a tvrze Doubravice. Pan Altman také uvedl, že při stavbě plynovodu v roce 1960 byla v jednom místě chodba směřující na Zbiroh bagrem obnažena a pak zasypána. Všechny tyto údaje byly senzibilně ověřeny hned na místě a shledány zcela pravdivými. Za zmínku stojí, že z bývalé tvrze Doubravice vychází další chodba, směřující ke Komárovu. Dát odpověď, kdy byly tyto chodby budovány a k jakému účelu sloužily, je velmi obtížné. Nabízí se domněnka, že byly budovány k úniku místních usedlíků před násilnickými lidmi.